Zpívat hymnu zakázáno

I když to může znít jako přehnané tvrzení, my už nežijeme v demokracii. Nežijeme v té demokracii, která se v Evropě utvořila po šťastném skončení 2. světové války a která k nám do tehdejšího Československa pozdě ale přece dorazila po roce 1989.
Žijeme v něčem, co možná politologové časem nějak označí, co po ještě delším čase bude zřejmější historikům, ale většině z nás to je v podstatě fuk. Bojíme se o otevřená nákupní centra o svátcích, hádáme se o další nepodstatné hlouposti, komentujeme trapné kejkle mstivého starce z Hradu a jeho kašpárka, ale měli bychom si začít lámat hlavu, čím se teď řídí ve své činnosti policie, protože zákony sotva. 
Co není zakázáno, je povoleno. Ale u nás už je zakázáno kdeco, co zakázáno být nemá. A případ od případu je to jiné, dopředu nečitelné, takže záleží na nějakém konkrétním pokynu shůry, tedy na svévoli.
Například: Přijede čínský prezident a nemají se vyvěšovat tibetské vlajky, nemá se s nimi chodit mávat do ulic, kudy čínský prezident pojede. Rozumějte, zakázáno to není, ale když tam půjdete, zakročí proti vám policie. Policie naopak nezakročí proti militantním Číňanům, kteří nepřišli vítat svého prezidenta, ale napadají demonstranty, kteří mu dávají (velmi klidně a civilizovaně) najevo svůj nesouhlas s okupací Tibetu.
Mít názor, třeba odlišný, a projevit ho svobodně je u nás zaručeno ústavou, napadat jiné lidi, slovně a fyzicky za odlišné názory je naopak zakázáno, Policie to neví, anebo neumí správně rozpoznat a posoudit protiprávní jednání
Možná má opravdu jiné rozkazy. Stejně jako loni 17. listopadu, kdy nepustila na Albertov kohokoli, kdo byl podezřelý, že má jiný názor než prezident Zeman. Stejně jako když skauti chtějí na svátek sv. Jiří, což je jejich patron, zazpívat na Hradě státní hymnu.
Ani to se teď u nás nesmí.