Tomáš Veber
Vtělit 40 let historie jedné vsi do 11 povídek vyžaduje zkratku. Výstižnost, o jakou usiluje Jiří Bigas ve své knize Vrahovice 119, se zdá být na první čtení velmi funkční. Neznamená to však, že se nebudete nudit. Kniha sice občas připomíná povídky Andrzeje Stasiuka, který je o pouhé čtyři roky mladší, případně svým slovníkem evokuje Všechny dobré rodáky Vojtěcha Jasného, ale od první do poslední stránky vám nedá pokoj svým litanickým opakováním nomenomen Vrahovice.
A právě ta litanická či kolovrátková melodie je největší klad i zápor knihy zároveň. Každá z povídek má své opakování, které ji provází jako ústřední melodie. Hned úvodní Zpáteční jízdenka s vročením 1989 si hraje s názvem sudetské vsi v údolí mezi Šumavou a Novohradskými horami. Vrahovice. Vítejte ve Vrahovicích! A podobně každá další povídka. Včetně té poslední - Noční můra, vročení 1969. Ta zase varuje: Vstup zakázán! Opakování působí často až jako vata. Jako by spisovatel vybíral oddechový čas a přemýšlel, jak pokračovat. Na straně druhé - kolik z toho, co se tu odehrálo za poslední čtyři dekády, byly jen blafy v ptydepe, výroky bez obsahu a hesla bez odezvy? Určit míru utlachanosti lze jen s velkými obtížemi.
To platí i o povídkách Jiřího Bigase.
Z knihy čiší snaha vypovědět subjektivně jistě nesmírně zajímavý a velkými dějinami lehce ovanutý příběh, který by se stal literaturou. Ovšem zatímco Bohumil Hrabal, k němuž se Bigas letmo přihlásí v povídce Holubí pošta, dokázal velký příběh postavit i z trapných banalit a sentimentu, Bigas je příliš výslovný a doslovný. Nikoho nenechává na pochybách, že on sám ví, jak to všechno bylo doopravdy. Na záložce knihy je o autorovi psáno, že je dezertérem z venkova. Vrací se prý do něj. A to je právě ono. Bigas se nevrací NA venkov. On se vrací DO venkova. Romantizující představení tohoto prostředí je důsledkem intelektuální odrodilosti. Přes veškerou snahu oživit pohraniční ves množstvím lidských typů tak autor, jakoby při parádemarši, předvádí své hrdiny.
Poučit čtenáře
Pokud měla být kniha albem tu více, tu méně zašlých fotografií, což by samo o sobě bylo bývalo podařené, musely by povídky nechat víc prostoru čtenáři. Takhle, ještě v kombinaci s vysvětlujícími rozhovory s autorem, může mít čtenář dojem, že je 'za blbce', který musí být poučen, i kdyby měl autor při psaní vypustit duši. Nikdo přece nezapochybuje, že z Vrahovic jsme vlastně všichni, že se tu rveme v hospodě jako Koník v úvodním textu a náš život končí často tak trapně jako život starého Rambouska, co ho porazili místo prasete v povídce Domácí zabijačka.
Autor je spolupracovníkem redakce
Hodnocení: 70%
Prachatický deník, 07. 6. 2010
Vyšlo také v: Českobudějovický deník, Českokrumlovský deník, Jindřichohradecký deník, Písecký deník, Strakonický deník, Táborský deník.