Jakub Vaníček
Dost bylo na chvíli řečí o milém českém venkově. O tom, že se pod vrstvou tohoto oblíbeného kýče skrývá dobře přikrytá žumpa křivd a (přinejlepším) facek, vypráví Jiří Bigas ve své knize povídek Vrahovice 119.
Objevují se poslední dobou knihy, jejichž autoři se vrací k událostem 20. a počátku 21. století, jež jsou spjaty s Československem, a to buď v celé šíři důležitých historických milníků (Jiří Pehe: Tři tváře anděla), anebo v kratších výřezech, tedy se zřetelem k jednotlivým problémům. V kritické rubrice Deníku Referendum jsme už analyzovali knihu Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch, Simona Mawera Skleněný pokoj a Antonína Bajaji Na krásné modré Dřevnici, z dalších titulů takto orientované historické prózy lze uvést Milostný dopis klínovým písmem Tomáše Zmeškala.
Nově k tomuto výčtu přidejme knihu povídek Jiřího Bigase, bývalého šéfredaktora Impulsu a různých bulvárních plátků, autora knihy povídek z roku 1988 Kdo se dotkne duhy. Nazval ji Vrahovice 119. I v ní se totiž pohybujeme napříč druhou polovinou minulého věku – autor začíná v šedesátých letech a končí v loňském roce.
Vrahovice jsou vesnice v údolí mezi Šumavou a Novohradskými horami, leží poblíž státní hranice, tedy v Sudetech. S Vrahovicemi jsou také spojeny všechny povídky knihy a dá se předpokládat, že i témata, o nichž se tu dočteme: po Němcích ujařmené majetky, zemědělská kolektivizace a hlavně kopečkáři nasazující život na ostře hlídaných hranicích.
Z mnoha témat v knize obsažených si Bigas vybral zejména ta politická: Politika je to, co dělí lidi, a teprve na druhém místě následují osobní trable, lásky a rodinné vztahy.
O zábavu a překotné dění se starají svérázní obyvatelé Vrahovic, hospodští chytráci, kovaní funkcionáři, spolu s nimi pak nepřizpůsobiví zemědělci a vzpurná mládež. Jiří Bigas je namíchal tak, aby se čtenář ani chvíli nenudil. Protože jde o pásmo příhraniční, kdysi obývané Němci, nezapomněl na bývalého vojáka wehrmachtu, který se vrátil z války jako invalida a odmítl odejít ze země navzdory vyhrocené protiněmecké kampani, a na neurvalé komunisty, kteří „Frickovi“ zabavili majetek a nakonec ho ztloukli před hospodou, neb si potřebovali ulevit.
Rapl Jožan, Bimbas co má velký..., Muk-Ani muk, VB-Malík, ředitel Švec-HerŠvec, agitátor Punda, Zikán-Cikán, Obr-Goliáš, Neužil-Ten, co vůbec neužil a další. Na první pohled by se mohlo zdát, že Vrahovice 119 budou zejména satira, jenže tomu tak úplně není.
Co působí daleko silněji než směšné činnosti postav, jsou následky všeobecného hlupáctví a agrese. Z tak veselé historie, v níž primitivové baví svou pitomostí, nakonec vždycky mrazí, zvláště drží-li si ti nejhloupější a nejvíce bezohlední funkcí, aby rozhodovali o ostatních.
A přitom by se dnes na první pohled mohlo zdát, že Vrahovice jsou jen vesnicí, jakých je u nás bezpočet: „(...) všichni v poloprázdné hospodě nad prázdnými půllitry společně mlčí, protože mlčet je někdy snazší než mluvit; protože jak jednou otevřeš hubu, začne to z tebe téct jak z děravýho sudu a pak řekneš věci, co ani říct nechceš, co v tobě ležely léta a co tady nikdo nechce slyšet, protože co bylo – bylo...“
Právě v řezu vedeném napříč historií této vesnice a sociálními vztahy, které ji prorůstají, shledávám – alespoň co se obsahu týče – velký přínos Bigasovy knihy. Že totiž neukazuje vesnici jako místo, kde si lidé se vzájemnou úctou podávají dveře Jednoty a hledí, jak potěšit sousedy.
Naopak, Vrahovice jsou tím posledním místem, kde bych chtěl žít, a věru neshledávám nic nevkusného na programové tezi, jež zní: „Vrahovice nikdy více, radši kulku do palice.“ Desetileté rozmíšky, živené osobními křivdami a krádežemi, udáváním a pravidelnými hospodskými rvačkami.
Neříkám, že je to tak všude, ale přehlížet bychom to neměli. Ostatně, Slovácko sa súdí, aj nesúdí si kdysi vydobilo náramnou popularitu. Řekl bych, že Bigasova kniha je v mnohém zajímavější. Nejde v ní jen o kolorit sousedských hádek z doby dávno minulé, nýbrž o minulost nedávnou a hlavně doposud nepohřbenou, nanejvýš narychlo zahrnutou, aby nebyla na očích.
Nutno zdůraznit, že Vrahovice 119 nelze prohlásit za tragikomický dokument o jedné dějinné epoše a o neřádech, které z této epochy byly vygenerovány. Vyprávění o vísce na hraničním zlomu totiž chce být něčím daleko podstatnějším – a hned zkraje se mu tato podstatnost musí také přiznat. Území Sudet se stále do určité míry liší od zbytku republiky. Nejenže má vlastní architekturu i dějinné prvky poznamenané soužitím menšinové české a většinové německé jazykové kultury, ale svou specifičnost si nese i v uměleckých dílech, která Sudety zachycují.
Jiří Bigas se proto zákonitě nemohl geniu loci Sudet vyhnout. Věčný vítr, sychravo, zima prolézá zdmi někdejších statků po Němcích, na hranici je natažený ostnatý drát a na cestě se uprostřed noci zastavují vojáci se svými psy, aby si spolu vykouřili cigaretu. Nic z toho po přečtení Bigasovy knihy už od Sudet neodpářete. Pohraničníci a věčně opilý rychlooráč Mageran vám nadlouho zůstanou vězet v tom velkém národním vyprávění o nejzasunutějších výspách republiky. Některé povídky Bigasovy knihy jsou totiž hlavně výborně zvládnutým vyprávěním.
To, co nám během četby běží před očima, je série historek mezi sebou navzájem provázaných. Jak jsem napsal výše: Všechny povídky mají společné postavy. To ale není všechno. Vypravěč totiž zcelil jejich osudy do jediného proudu na sebe nalepených hlášek, přívlastků (Mlátilík, co nejde pro ránu daleko) a událostí, jež se zapsaly do paměti obyvatel Vrahovic.
Vyjmout či citovat z tohoto velmi pevně stáhnutého svazku dílčí událost vždy znamená ztratit celek. Musí se proto tato kniha hlavně číst, aby vyšlo najevo, že máme co dělat s dnes už legendární historií, v níž jsou role jednou provždy dány politickým přesvědčením.
Jiří Bigas. Vrahovice 119. Dauphin. Praha – Podlesí 2009. 264 stran.
www.denikreferendum.cz/clanek/1354-vesnice-zbolsevizovana-dira-pekelna
Deník Referendum, 27. 1. 2010