Úterý

1.

Spánek je malá smrt

„Fuj, šéfe, to jsem se vás lekla!“ Vykřikla Babi Milady. Přišla první, odemkla si i jeho kancelář, aby aspoň na chvíli otevřela okno a vyvětrala, dokud kolem nezačnou jezdit nekonečné kolony aut. „Vypadal jste jako mrtvý. Byl jste tady celou noc? Jste celý pomačkaný. To jste spal tady na kanapi!“

Bylo to náhlé a hodně nepříjemné probuzení. „Usnul jsem, už pár nocí po sobě jsem se pořádně nevyspal,“ zamumlal rozpačitě, ale hned se vzpamatoval a dodal: „Nemůžete se sem takhle vplížit, sakra, je mi, jako by na mne sáhla smrt.“

„Tak jděte domů a vyspěte se.“

„Dobré jitro, zdraví vnitro,“ nakoukl k němu Michal Moroz.

„Ha-ha-ha.“

„Šéfe, už víte, jak se jmenoval ten Pomahač?“

„Karel.“

„Tak já to řeknu Krbcovi.“

„Už to ví, Babi Milady to zjistila už včera.“

„Bude porada?“

„Bude, ale krátká, musím do hodiny vypadnout.“

„Nevypadáte dobře, šéfe.“

„To se spraví, ať mi Babi Milady uvaří silnou kávu.“

Než ji stačil vypít, přišel Karel Samec a řekl mu: „Ty dneska nevypadáš dobře.“ Potom přišli Ožana se Suchánkem, ale ničeho si nevšimli, ale ti dva by si sotva všimli, kdyby se jim na ulici ztratil klient. Poslední přišel Buran a hlásil: „Ten nový klient nám dá pěkně zabrat, zatím jsem pro něj hovno zjistil, a jestli to tak půjde dál, brzy to budou hovna dvě.“ Buran!

„Co je to za kauzu?“

„Máme obstarat informace o člověku, který chce vstoupit do litvínovské chemičky, všechno o jeho minulosti, jestli měl opletačky se zákonem, jestli má dluhy, splácí úvěry a tak,“ řekl Karel Samec. Karel Samec byl jeho zástupce a pravá ruka, věrný pes, vyhodili ho z ochranné služby prezidenta Havla, protože jeho manželce Olze se nelíbilo, že nového demokratického prezidenta vozí v automobilu estébáci, co vozili Husáka. Karel sice řídil vůz se Štrougalem, ale i tak letěl spolu s ostatními.

„A víme o něm něco?“

„Zatím ne, ale něco jistíme.“

„Zavolám do policejního archivu, navrhl Ožana, ale nevím, co tam teď mají za heslo.“

„Polárka,“ řekl Michal Moroz.

„To už nemáme nikoho na finančáku? Někoho jsme si tam přece platili…“

„My to seženeme,“ slíbil Karel Samec, „klidně běž domů a vyspi se.“

„Tohle by pro nás měla být brnkačka, rutina.“

„Vždyť jo,“ řekl Karel Samec.

„Skoro jisté peníze, skoro bez práce.“

„Jak říkáš.“

„Tak pro dnešek konec, já mizím. Když se s něčím novým objeví pan Krbec, ať mi zavolá na mobil. A, Karle, řekni Ožanovi, aby mi přivezl auto, je zaparkované v Karlíně u Discolandu Sylvia, klíčky jsou tady na stolku.“

„Šéfe, to musela být včera noc!“

„Stálo to za prd,“ řekl a odešel shánět taxi. Sotva dosedl na prosezené sedadlo obstarožního Fordu, zazvonil mu v kapse saka telefon.

„Haló.“

„Nazdar. Těším se, že se brzy uvidíme.“

„Hůla?“

„Jasně že já. Přijedeš?“

„Samozřejmě.“

„Přijede Jonáš?“

„Já nevím.“

„Myslel jsem, že se v Praze stýkáte.“

„Někdy si zavoláme, ale to víš, všichni máme málo času.“

„A kdo ho má víc?“

Zaplatil řidiči taxu, nechal mu dvanáct korun, ten se tvářil otráveně, asi že to není dost dobrý tringelt, ale nestaral se o to, co si myslí nějaký zlodějský taxikář. Vyjel otřískaným výtahem do bytu ve čtvrtém patře a přemýšlel o Hůlovi. Ale nebylo co vymyslet. Hůla byl od prvního ročníku gymnázia pilný student, i když ani on nebyl primus třídy, a často se neúčastnil jejich studentských radovánek, do hospody ani na diskotéky nechodil, ani fotbal nehrál, vlastně byl seriózní už v sedmnácti, ale nějak jinak než Chára, to byl primus třídy, stále byl tak trochu odstřihnutý od svého okolí, cílevědomý, i ve frontě na oběd ve školní jídelně něco studoval, vzorečky, slovíčka.

Než odemkl, zavolal Ota: „Mohli bychom se sejít už odpoledne bez holek a zahrát si fotbal, co říkáš…“

„To je dobrý nápad.“

„A jak se pořád máš?“ Zeptal se Ota.

„Já? Dobře. A ty, co teď děláš?“

„Pořád to samé, snažím se přežít každou dobu, teď právě v Českých Budějovicích.“

„Odešel jsi z Prahy? To jsem nevěděl.“

„Měl jsem pocit, že bych měl dát svému životu jiný, možná vyšší smysl, a to se mi v Praze nedařilo. Ale to není důležité, už jsi mluvil s Kundíkem?“

„Dnes ne.“

„Měl ti říct to o fotbálku.“

„Možná ještě zavolá.“

„Tak se měj.“

Když už byl v posteli, vzpomněl si, že dnes měl jen jednu kávu, testovací šálky v bordelu nepočítal. Ale už se mu nechtělo vyměňovat filtr v překapávači, u lednice vypil na stojáka sklenici studeného mléka a šel zátky do postele. Ještě stihl zatelefonovat Ině, známé novinářce, aby jí nabídl výhodný obchod, ty budeš mít slávu, možná novinářskou křepelku, a já prachy, ale odmítla ho: „Nechci se zabývat nějakým estébákem, jsou tu jejich oběti, farář Toufar a jiní, řekla, chci teď dělat na tom. Myslím, že tohle těm lidem dlužíme, a estébákům nedlužíme nic.“

„Říkal jsem si, že bychom po letech oživili staré vzpomínky a zase mohli dělat spolu.“

„Nemáš zdroje a vaříš z vody, viď,“ řekla škodolibě.

„Tak trochu,“ přiznal.

„Máš přece spoustu známých, třeba toho kamaráda z policejního prezídia,“ řekla.

„Borka?“

„Já nevím, zapomněla jsem, jak se jmenuje. Vlastně on už u polišů není.“

„Ty víš, proč Borek odešel z policejního prezídia?“

„Vyhodili ho.“

„Proč?“

„Strkal nos do vyšetřování Berdychova gangu, nejspíš právě on přišel s verzí, že Berdych byl jen kapka vody v moři, že existuje celá zločinecká síť řízená vysokými důstojníky z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, a to se někomu nahoře nehodilo do krámu. Vzpomínáš si ještě, že Berdych dělal vyhazovače v Discolandu u Jonáka?“

„Samozřejmě.“
„Nechápu, proč se teď chceš hrabat v nějakém estébácké žumpě, dneska už to skoro nikoho nebere.“

„A není to škoda? A co pravda, právo a spravedlnost?“

„Hele, neser.“

Vypnul mobilní telefon, vlezl pod deku a usnul.

2.

Hledám něco, nevím co.

Probudil se večer. Ale klidně mohlo být ráno, za oknem bylo bezbarvé bezčasí, šedo bílo, které na západě přecházelo do temné šedi zatažené oblohy s oranžovým závojem. Měl žízeň, v puse měl jako v polepšovně, lepkavé sucho, a z vlasů i z pokožky cítil kouř včerejších cigaret. Zapnul vypnutý mobil a našel nepřečtenou textovku: Ty se se mnou chceš rozejít? Psala Mišpulka.

Zavolal jí, a když to zvedla, uslyšel: „Láska se ptá přátelství, proč jsi na světě, když existuji já? Protože ty pácháš bolesti a rány, ale já je hojím. Martine, nechceš být aspoň můj přítel?“

„Děvče, já ale nehledám přátelství.“

„Jsi cynický.“

„Myslel jsem, že právě proto chceš být se mnou.“

„A uvidíme se?“

„Možná už dnes večer.“

„Je večer.“

„Aha, myslel jsem později, v noci. Právě jsem se probudil, musím se dát do pořádku.“

„Ty jsi flámoval.“

„Včera, jestli bylo včera pondělí a dnes je ještě úterý, tak včera trochu. Ale předevčírem, v neděli, jsme měli celonoční sledovačku,“ lhal, i když nemusel, „dnes ráno jsem byl tak unavený, že jsem neudržel oči.“

„Tak dobře, přijdu v devět.“

Když zavěsil, zazvonil telefon znovu

„Haló.“

„Krbec,“ řekl pan Krbec. „Pane Zlatníku, mám pro vás osobní složku Karla Pomahače, přesvědčil jsem známého v ÚDV, že to i pro ně bude důležitý případ. Úřad teď zpracovává spoustu materiálů, které nejsou určeny pro trestní řízení, ale jen pro dokumentaci komunistických zločinů, nejzajímavější budou publikovat ve sbornících, a náš případ vypadá zajímavě. Proto můj známý jeho spis v archivu objednal,“ řekl potichu.

„Dobře, rád se na to zítra podívám.“

„To nepůjde. Hned brzy ráno ji musím vrátit, oficiálně je složka na cestě mezi archivem ministerstva vnitra a ÚDV.“

„Co s tím? Já se právě teď nemůžu hnout z domu, čekám návštěvu.“

„Tak já k vám zajdu. Pokud to nebude vaší návštěvě vadit…“

„Ne, nebude. Tak přijďte, přijďte hned.“

Než si stačil v koupelně pustit sprchu, ozval se telefon znovu.

„Haló.“

„Mám něco koupit?“ Zeptala se Mišpulka.

„Ne, a už mi nevolej.“

Když se oholil, vysprchoval a vyčistil si zuby, dostal chuť na kávu. Vylil špinavou bryndu z překapávače a uvařil čerstvou.

Stačil vypít první šálek a už u dveří dole zvonil pan Krbec. „Pojďte nahoru,“ řekl do domácího telefonu, nechám vám otevřené dveře. Vrátil se do kuchyně a nalil si další.

„Dobrý večer,“ ozvalo se po chvíli potichu z předsíně. „Neruším? Mohu dál? Opravdu neruším?“ Zeptal se ještě, když si sedal u stolu v kuchyni.

„Vůbec ne. Nevadí vám, když zůstaneme tady? Dáte si kávu, chcete ji s mlékem nebo bez?“

„Ne, děkuji, už je pozdě.“

„Tak povídejte,“ řekl, a nalil mu do sklenice minerálku.

„Karel Pomahač, ročník narození 1926, přečetl pan Krbec z ohmataných desek osobní složky, ale moc tam toho není, vyučený strojní zámečník, účastník protifašistického odboje, člen KSČ od roku 1944, od léta 1945 příslušník Pohotovostního pluku 1 Národní bezpečnosti, účastník boje proti nacistickým teroristickým skupinám wehrwolf, v roce 1947 nasazen a Slovensku proti banderovcům, poté u Pohraniční stráže Sboru národní bezpečnosti, v únoru 1948 přímý účastník Únorového vítězství pracujícího lidu, v roce 1950 zařazen do kurzu SNB a přeložen ke Státní bezpečnosti, krajská správa České Budějovice, takže na jaře 1950 ještě stihl akci K proti klášterům. Jsou tu i další akce, kterých se zúčastnil v dalších letech, akce Kulak zaměřená na likvidaci sedláků a spoustu menších bezpečnostních akcí proti jednotlivcům nebo organizacím lokálního a regionálního charakteru, a nakonec akce Páter v roce 1956…“

„V tom roce se narodil mladý Pomahač.“

„Ano, a starý zemřel.“

„Nebo ho zabili.“

„Pravidelně povyšován, pracovní hodnocení, vesměs kladné, soudruh Pomahač Karel nastoupil na pracoviště KS SNB České Budějovice poměrně nedávno, přesto se rychle zapojil do činnosti oddělení boje s vnitřním nepřítelem. U jmenovaného převažuje klidná a rozvážná povaha s občasnými výbuchy zlosti, které lze přičíst jeho bývalému působení v protifašistickém odboji a posléze v ozbrojených složkách, má občasný sklon k násilnému řešení situací za použití zbraně. Je nadšený do práce, dobrovolně se hlásí ke splnění úkolů. Dovede být kritický, avšak dobře přijímá kritiku, morální profil jmenovaného je v souladu s požadavky na člena SNB,“ četl pan Krbec, ze spisu, „soudruh žije vyrovnaným rodinným životem ve spořádaném manželství. V  roce 1955 byl s. Pomahačovi přidělen větší služební byt, neboť oznámil, že se s. Pomahačovou čekají přírůstek do rodiny. V místě bydliště se jmenovaný soudruh projevuje kladně a pozitivně působí na sousedy a další spoluobčany ve směru propagace lidově demokratického zřízení i mimo své pracovní povinnosti. A ještě politický profil, soudruh se projevuje jako třídně uvědomělý, zejména při hodnocení vnitropolitické a mezinárodní situace. Teoretické znalosti si upevňuje a rozšiřuje soustavným studiem děl klasiků M-L a zejména světodějných prací soudruha Stalina. Odměny, vyznamenání, čestná uznání, to všechno tu je, ale najednou v roce 1956 záznam končí.“

Samozřejmě, právě v tom roce ho srazilo auto.“

„Ano.“

„Moc toho není, není se čeho chytit.“

„Řekl bych, že jeho spis není celý, jako kdyby z něho někdo něco vyňal. Poslední záznam je účast na tajné akci Páter.“

„Takže to je naše jediná stopa?“

„Ano, nic zvláštního ani jiného až na tuhle zmínku o poslední akci tady už není, ani žádné detaily o té akci. Nejsem si jistý, co s tím, ale mám pocit, že tohle by mohlo zajímat novináře.“

„Když to nebude nic moc, někomu to prodám.“

„Ale něco tady přece jen je, vlastně to, co tady není, to je důležité, právě to, že o jeho poslední akci ve spise už nic víc není, je zvláštní, žádné hodnocení, povýšení, žádná odměna, nebo trest. Fakt, že jeho kariéra najednou končí, jako když utne, je hodně zvláštní, a navíc žádná zmínka o jeho úmrtí. Složka není uzavřená, určitě v ní něco chybí, někdo z ní vyřadil nežádoucí, možná kompromitující dokumenty.“

Káva v šálku mu vychladla, vylil ji do dřezu a nalil si novou. „Vážně si nedáte?“

„Je opravdu pozdě.“

„Hned ráno se do toho pustíme. Už se rozhodl. „Jestli je co najít, najdeme to.“ Ale sám pro sebe si řekl:

Hledám něco, nevím co, to jsem já.

3.

Mozek mu jel na plné obrátky.

Spánek ho osvěžil, káva ho probudila z letargie a informace pana Krbce přiměly k přemýšlení. Před devátou ale zazvonila Mišpulka. Přemýšlel o dalším postupu a zvonek dole u vchodu do domu ho vyrušil. Než stihla dojít nahoru do čtvrtého patra, rozhodl se, že dalším krokem bude zjistit něco o akci Páter. Milenka měla novou kabelku a staré myšlenky: „Kdyby ses se mnou chtěl rozejít, teď to, prosím tě, nedělej před prázdninami,“ řekla. „Před prázdninami se na mě vykašlal táta, opustil nás a odstěhoval se k cizí ženě.“

„Samozřejmě.“

„Ty jsi vážně cynik.“

„Ta kabelka je nová?“ Byla tak malá, že připomínala pouzdro na dalekohled, spíš divadelní kukátko. Ptal se sám sebe, jak se jí do tak malé kabelky mohou vejít všechny věci, které si za okamžik rozloží u něho v koupelně a vedle v ložnici. „Je zajímavá, líbí se mi.“

„Vážně?“

„Nechce se mi spát, spal jsem celé odpoledne skoro až do večera. Můžeme se dívat na televizi, nebo si pustíme něco na videu.“

„Máš nějaké porno?“

„To právě ne.“

„Hm, škoda,“ řekla a možná chtěla říct ještě něco, ale ozval se telefon.

„Haló.“

Volal Kundík: „Volám pozdě,“ oznámil. „Není na tebe pozdě?“ Zeptal se. „Snad už nespíš?“

„Ne, ještě ne.“

Mišpulka třískala nádobím ve dřezu, předstírala, že ho bude mýt, ale to sotva, ještě nikdy mu nádobí neumyla.

„Nemáš tam nějakou ženskou? Ty tam máš nějakou ženskou!“ Mlel Kundík. „Do prdele, Martine, to si s tím nemůžeš dát na chvíli pokoj.“

„Ne.“

„Víš, proč volám? Zapomněl jsem ti říct, že Ota chce, abychom se sešli už brzy odpoledne bez holek a zahráli si fotbálek jako za starých časů. Martine, já tomu nemůžu uvěřit, co se to stalo, že letos přijede i Ota. Ota taky říkal, že se ti nemůže dovolat. Co jsi dělal?“

„Spal.“

„No, vidím, že nemáš dobrou náladu, tak tě nechám být, ještě se domluvíme, zavoláme si, budu rád, když mne vezmeš autem, ale kdyby ti to nevyšlo, řeknu Jonášovi.“

„Dobře, já tě vezmu,“ řekl a zavěsil.

Mišpulka byla v koupelně, neumyté nádobí nechala v dřezu na jedné špinavé hromadě, zase bude muset všechny hrnky vytahat, než je umyje, protože hromada nádobí se mýt nedá, ale na to je dost času zítra, na kávu ještě nějaké čisté šálky má, jenom ten hrnek s nápisem Boss si bude muset zítra ráno odpustit. Mišpulka byla v koupelně, voda za zdí šuměla, určitě zase leží ve vaně, v kupě pěny a dříve než za půl hodinu z ní nevyleze. Začal přemýšlet o spolužácích.

Dlouho je neviděl, některé určitě osm deset let. Nosí Fíla pořád ještě ten starý účes na prdel, tak říkali jeho pěšince uprostřed hlavy, vzpomněl si, jak mu ho Pan Vajíčko, jejich oblíbený profesor, dával za vzor: podívej na Honzíka, Martine, z toho si vezmi příklad, jak vzornou má pěšinku, zatímco ty… Ano, měl své dlouhé vlasy nepořádně učesané, spíš neučesané, věčně rozevláté, ale takový byl, nemohl mít vzornou pěšinku podle pravítka, jako když střelí. A asi uvidí Milevu a Milevu měl rád, tenkrát si myslel, že ji miluje, ale by to studentská láska, jen rychlé vzplanutí, ale právě pro ni, pro Milevu, chtěl psát verše: řeka má boky oblé jako žena, hledám tě, a ty jsi v noci utopená, a zahrada, v níž jsem tě bral do dlaní, je plná stínů, slov a sténání. Bude si s nimi mít co říct i po všech těch letech. Vejdělek s Horou dělali kariéru u komunistů, a co asi dělají teď? Hůla je internista, Jonáš patolog, Jonáš občas říkal, co nedokončí Hůla, dodělám já. A Ota? Toho měl asi nejraději, ale to bylo tenkrát, a kdo ví, jak to bude teď, odešel z Prahy, a neřekl pořádně proč. Těšil se, že uvidí Trumpeťáka, pořád ještě si dokázal vybavit, jak venku na ulici před internátem troubí pozdě večer na trubku, vyhnali ho, protože je rušil při hraní mariáše, a on tam stál, troubil a z jabloní padaly bílé květy, sypaly se na něj jako sněhové vločky, vlastně ne, bylo to v zimě a zasypával ho sníh. A ostatní holky, ty naivní bubliny střežící svůj panenský poklad ve víře, že to je pro toho pravého, nebo jen vyděšené tehdejšími mravokárci, kteří je děsili nechtěným těhotenstvím, odsouzením zavržením, zatracením. Na věčné časy a nikdy jinak. Určitě přijede i Roman Prorok, nevěřící, útočný, hádavý, vždycky tak trochu v opozici, takový nenápadný ředitel Zeměkoule, starý už v prvním ročníku, věštec ze skleněné koule, který vždy dopředu věděl, jak to dopadne, kluci, to nedopadne dobře, říkával. A co dvojčata Kája a Pája, vlastně to dvojčata nejsou, ani sourozenci, jenom jeden bez druhého neudělali ani krok…

A co když to, že ho srazilo auto, byla opravdu jen náhoda, dopravní nehoda, a nic víc? Napadlo ho z ničeho nic.

„Tak já už jsem hotová,“ hlásila Mišpulka. Zabalená v osušce vyšla na boso z koupelny, zlaté vlasy se jí rozestřely po ramenou.

„Vidím anděla, má dlouhé plavé vlasy do čela a růžové rty… Jsi to ty?“

„Martine!“

„Ano, teď už jsi.“

„Ležíme tady sami ve Vesmíru,“ řekla potom.

Někdy je lepší nemyslet.

Číst dál? Klikni.