Úterý

1.

Poznej sám sebe.

Gnothi seauton stálo na bráně do věštírny v Delfách, vzkaz pro každého, kdo hledal odpovědi na své otázky. I tohle, vše, co o tom vím, vím od Pana Vajíčka, tvrdí Chára. Někdy v noci se mu zdálo, že slyší varování Sfingy, svého odloženého svědomí, propast, do které mne vrháš, je v tobě. Ale na zlé svědomí se dá zapomenout, nebo aspoň nemyslet, říkal si, když ještě za tmy opouštěl Taliánův ranč. Nejistý, zvědavý a hlavně nevyspalý. Ale s dvěma třemi smrťáky po cestě cestu do Prahy zvládnu, říkal si.

Od Milína zavolal do firmy na pevnou linku. Bylo osm hodin a pět minut, zvedla to Babi Milady.

„Vracím se do Prahy,“ řekl bez pozdravu.

„Stalo se něco?“

„Stalo? To mi řekněte vy.“

„Já o ničem nevím, šéfe. Tady je všechno při starém, chtěla jsem říct, že všechno je v pořádku, tedy, jak má být.“

Příliš mnoho slov na to, aby bylo všechno v pořádku, pomyslel si. „Už je tam Karel Samec?“

„Pan zástupce tady dnes ještě není.“

„A Michal?“

S jedním nebo s druhým by se mohl poradit, kde a jak začít pátrat po dalších důkazech.

„Dnes ještě nepřišel.“

Mohl by zavolat Borka, Borek mu v minulosti často dobře poradil a teď, když spolu zase mluví, mu může zavolat a poradit se i s ním. Někdy mu chyběly jejich nekonečné rozhovory, společné vzpomínky na fakultu i touha udělat něco pro nápravu starých křivd, ale rychle a snadno na něj zapomínal pohlcený vyděláváním peněz, novými známostmi, příležitostnou milenkou na pár dnů, nebo na pár hodin, ulovenou na večírcích pražské smetánky, nebo docela obyčejně v kavárně nebo v nočním baru, a zapomínal telefonovat, zapomínal na něj. Ne, vlastně ano, určitě mu zavolám.

„Tak kdo je tam kromě vás?“

„Jsem tady já, šéfe.“

„Dobře, já ještě zavolám, mám další hovor.“

Volal Pivní pes: „Talián si stěžoval, že jsem mu vypil poslední pivo, chce mi to dát k úhradě. To jsem si nemyslel, že je takový lakomec.“

„Bohatí lidé musí být lakomí, kdyby nebyli lakomí, nebyli by bohatí.“

„Odvezl jsi mi budvárek,“ vyčetl mu.

„Přivezu ti něco lepšího.“

„To jsou ty podivné okolostojičnosti,“ řekl Pivní pes, „nic lepšího než Budvar neznám.“

Vzpomínal na Pana Vajíčka. Byl to dobrý učitel, to asi byl, ale pedant, a někdy neřekl všechno, jenom naznačoval, jako by měl strach nazývat věci pravými jmény. Zdál se být otevřený, přátelský, ale ve skutečnosti byl uzavřený, vlastně nic o něm nevíme, známe ho jenom ze školy. Takže i můj soud o něm může být povrchní. Chára i učitel z Malont říkají, že udělal hodně pro povznesení života v tom zapadlém kraji. Vždycky si ho představoval jako zapadlého vlastence, pátera Vrbu, který roznáší české knihy po kraji a učí po večerech nové osídlence, Slováky z Rumunska, číst a psát česky, nebo se aspoň podepsat. Byl nejen učitel, ale i talentovaný muzikolog, historik, znalec a milovník literatury, chtěl probouzet lásku k hudbě a otevírat diletantům stránky knih, ale o zakázaných autorech mlčel, učil své žáky milovat divadlo a poezii, ale často končil výklad rozhořčeným bonmotem: pařezy stoletý sekyrou netknutý! Bez jeho přispění by ve městě nebylo loutkové divadlo, ani recitační kroužek. A co zbyde po mně, proč na mne lidé budou vzpomínat, a budou, a proč by vzpomínali, jaký důvod by k tomu měli? Býval to obdivuhodný člověk, ale příliš často říkal to své, házejte perly sviním, takže vypadal jako nepochopený a zklamaný, dokonce malicherný. Prý osobitý řečník, ale prosazoval jednoduché pravdy a citáty, kterých znal snad stovky, mu k tomu výtečně posloužily. Pan Vajíčko. Toužil po obdivu, po nekritickém zbožňování, ano byl to malý obtloustlý ješita. A při tom všem bylo v jeho životě nějaké temné tajemství…

Před Prahou musel zastavit u benzínové pumy, aby dotankoval, a objednal si kávu. Docela ušla a na chvíli mu dodala chybějící energii.

Seděl na vysoké stoličce u malého kulatého stolečku. Dívka u pokladny připomínala všechny dívky, které dokážou rozdávat svůj poklad bez ostychu a marnotratně. Usmál se na ni, i když nesledoval žádný cíl. „Máte ještě nějaké přání?“ Zeptala se. Ano, je jako všechny ostatní, mladá tvářička, hezké tělo, drzý nos a k tomu prázdný pohled šedomodrých očí.

Po deváté byl v Praze.

„Babi Milady, potřebuju kýbl kafe,“ vtrhnul do kanceláře.

„Šéfe, kde se tady berete?“

Při nepříjemné vzpomínce na její vlažnou hnědou bryndu z překapávače pro jistotu řekl: „Turka!“

„Myslela jsem, že se nejdřív pojedete domů vyspat.“

Rozvalil se na kožené pohovce ve své pracovně a okamžitě se mu začaly zavírat oči. Ale spát se nedalo, každou chvíli někdo zaklepal na dveře a dovnitř postupně nakoukli Buran, Michal Moroz, Karel Samec, Ožana a samozřejmě Babi Milady: „Bude dneska porada, šéfe?“

„Samozřejmě.“

Jenom Krbec nepřišel, marodí.

„On už asi ani nepřijde, šéfe, nechtěl vám to říct, ale asi má rakovinu. To má z kriminálu. Jak v té ledomorně seděli s Havlem.“

„Já mu zavolám.“

„On není náš zaměstnanec, je u nás na IČO, klidně mu můžete zrušit smlouvu.“

„Ne, Babi Mlady, nechte to být, těch pár tisícovek můžeme odepsat, je to míň než jedna kabelka od Vuittona.“ Ale tuhle narážku asi nepochopila. Taky hajzlík může občas udělat dobrý skutek. Ale to už neřekl.

„Bůh vám to oplatí,“ řekla.

Překvapeně se podíval, jak mizí jako záhadný posel, možná dobrých, možná špatných zpráv, ve dveřích.

Buran se pochlubil, že získal nového klienta. Majitel sítě autosalonů si objednal sledovačku svého společníka ve firmě, podezírá ho, že moc utrácí a utrácí z firemního konta na soukromé účely.

„No a?“

„Chodí do bordelu a vykazuje to jako pohoštění pro nové zákazníky.“

„Tak z toho si příklad neber,“ řekl Ožana a podíval se významně na hodinky. Ale o tom starém vtipu snad už nepřemýšlel.

Michal Moroz navrhl, aby objekta sledovali čtyřiadvacet hodin denně.

Ten se těch estébáckých manýrů nezbaví, pomyslel si.

Sekretářka Babi Milady mu v hrnku s nápisem Boss přinesla turka, ale byl slabý jako třikrát vyvařený čaj.

„Potřebuju smrťáka, Babi Milady.“

„Karle, Michale, musíme se poradit,“ řekl těm dvěma, když ostatní poslal pryč. „Jde o delikátní soukromou kauzu, jeden vážený člověk napsal tento dopis, počkejte, přečtu vám ho: Milý příteli, nejsem si jist, zda tě tak mohu oslovit, ale jiné, ani lepší oslovení neznám, snad bývalý příteli, ale to by bylo vskutku příliš kruté, protože na našem přátelství ses neprovinil ty, nýbrž já. Já jsem, jak dobře víš, pokřtěný katolík, měl bych se zpovídat, ale v kostele mám vždy takový tísnivý pocit a zdá se mi, že v našem případě nestačí zpověď knězi, že ze svého hříchu na tobě se nemohu zpovídat před bohem, vím, že bych se měl zpovídat tobě. Ale dobře vím, že ty o moji zpověď nestojíš. Přesto to učiním, v naději, že můj dopis dočteš až dokonce. Měl jsem strach. A nejen o sebe, ale o matku, otce, celou rodinu. A vlastně také o tebe. Zachraňoval jsem nás všechny způsobem, který jsem považoval za jediný možný. Tehdy, v tom obrovském tlaku, v té vypjaté situaci, jsem si neuvědomil, že mohou být i jiné způsoby… Dopis byl podle adresy na obálce, která se nezachovala celá, určen nějakému Dewetterovi.“

„To je dost neobvyklé jméno,“ poznamenal Karel Samec.

„V pozůstalosti té vážené osoby, kterou dobře znám, jsem našel deník, vlastně jsem ho koupil od jeho manželky, ale to teď není důležité, a v něm je napsáno: Viktor se vrátil z vězení, prezident Novotný vyhlásil velkou amnestii pro politické vězně. Napsal jsem mu dopis, ale vrátil se neotevřený zpět. Pokusil jsem se ho najít a kontaktovat, omluvit se, snad vysvětlit, ale odmítl setkání, žádný kontakt vzkázal mi. On mne nenávidí a nikdy mi neodpustí.“

„Šéfe, ty ses tam dole hrabal v pěkných sračkách,“ řekl Michal Moroz, „ale na rovinu, moc toho nemáš.“

„Je to zřejmě případ z padesátých let a bude v tom nějaké udání, pomluva, nebo co, co dostalo Viktora Dewettera do vězení za dost závažný protistátní čin a na dost dlouhou dobu, protože se na něj vztahovala až druhá amnestie prezidenta Novotného v roce 1962.“

„Kolik to hodí?“ Zeptal se Karel Samec.

„Nic.“

„Tak proč na tom budeme dělat?“

„Prostě to potřebuju to vědět, náklady zaúčtujeme do režie.“

Dostal chuť na další kávu, vlastně nedostal, ale cítil, že bez pořádné dávky kofeinu nebude jeho mozek fungovat.

„Kde je Babi Milady?“

„Šla se učesat.“

To je ten jejich esenbácký humor.

„Vážně, šla vařit kafe.“

„Napadlo mne, že ta vážená osoba dostala Dewettera do vězení, že ho ten člověk udal. Můžeme poslat Ožanu na filozofickou fakultu, aby tam zkusil najít v seznamech absolventů někoho, kdo žil a možná stále žije v Praze, a porovnal to jméno s telefonním seznamem, co říkáte? Je to malá šance, ale může vyjít.“

„Já ho tam pošlu.“

„A co myslíš ty, Michale, dalo by se najít udání, pokud vůbec nějaké existuje? Nějaký policejní záznam, protokol…“

„V Archivu bezpečnostních složek by něco mohlo být, jestli se nepleteš. Krbec to zařídí, je sice pořád marod, ale telefonovat snad může.“

„I po takové době?“

„Kluci v tom měli pořádek,“ řekl Michal Moroz, „jestli něco bylo, bude to tam.“

„Pan Krbec je v nemocnici, leží,“ řekla s výčitkou Babi Milady, „copak si to nepamatujete, říkala jsem vám to.“

Budu muset zavolat Borka, pomyslel si, aby mi v archivu domluvil schůzku. „Ale mohli jste to skartovat nebo stopit v osmdesátém devátém,“ řekl Michalovi.

„Proč, staré věci z padesátých let se nás netýkaly.“

Jel tam.

Aby poznal Pana Vajíčka.

2.

Na začátku bylo slovo.

Každý se může mýlit, někdo může mít strach anebo vztek, a někdy řekne víc, než by chtěl, ale udavač je lidské dno. On se neplete, ví přesně, co chce, chce se mstít, polepšit si, šplhnout si u mocných. Konfidenti jsou bytosti bez svědomí, a pokud je snad někdy v noci výčitky hryzají tak, že nemohou spát, dobře jim tak, pomyslel si, když už seděl ve studovně Archivu bezpečnostních složek, ve studené holé místnosti bez oken, a před sebou měl list obyčejného kancelářského papíru.

„Tohle jste hledal?“ Zeptala se ho vážná dívka s velkými kostěnými brýlemi na očích, taková nenápadná šedá myš. Ale jaká jiná by měla být mezi kilometry zaprášených listin?

„Bohužel ano.“

„Pro vás pracuje pan Krbec?“

„Samozřejmě.“

„Víte, on je můj strýček,“ řekla. „Víte, že podepsal Chartu 77 a že ho za to vyhodili z ministerstva? Ale ani po sametové revoluci ho nevzali zpět, už byl nemocný. To vy jste mu dal práci.“

„Ano.“

„Jste asi hodný…“

„To nejspíš ne,“ řekl v rozpacích, tak se sám necítil, a sklonil hlavu nad dokument, který mu přinesla v odřené archivní krabici, tohle by o soběm sám sobě, ani nikomu jinému, nikdy neřekl.

Nesuďme nikoho, pokud jsme nebyli ve stejné situaci, říkal Pan Vajíčko, a Chára o něm říká, víme o něm všechno. Co víme? Že Pan Vajíčko udal kamaráda…

Byl to zažloutlý list papíru, obyčejný kancelářský papír, na jaký se dalo napsat cokoli, dopis, zpráva, nějaké sdělení, vyrozumění, anebo udání. Dnešního dne o 16. hodině dostavil se ku zdejšímu oddělení VB studující fakulty filosofické Jan Malý, nar. dne 1. 4. 1922 v Čáslavi, bytem v Praze VII, Studentská kolej, Tř. Krále Jiřího VI, a udal, že v této koleji bydlí jako jeho spolubydlící student Viktor Dewetter, který vlastní střelnou zbraň pocházející z období 2. světové války, pravděpodobně z arzenálu armády USA. Je důvodné podezření, že se jmenovaný V. Dewetter se skupinou stejně nepřátelsky smýšlejících osob připravuje na opuštění republiky ilegálním přechodem státní hranice směrem do Západního Německa.

Jen strohý policejní záznam evidovaný pod jednacím číslem 462/1950.

Nebo nečekaná facka do tváře.

Nedovolené ozbrojování, samozřejmě, i na to se vztahovala amnestie z roku 1962, to tedy sedí.

Ten mladík měl pistoli a možná se připravoval na útěk z Československa, kterému už déle než rok vládli komunisté. Starý kolt z války, možná zůstal ležet někde na půdě, takových starých krámů se po válce válelo všude habaděj, možná ho někdo ukryl. Chtěl přejít hranice a emigrovat, nebo to byla jen frajeřina, kus romantiky Divokého Západu, klukovina?

Vyfotil ten dokument mobilním telefonem.

„Kafe, Babi Milady, kafe a panáka, raději v opačném pořadí,“ řekl, když se vrátil do kanceláře, na to, jakou bryndu mu asi přinese, teď nemyslel.

„Vypadáte jako byste potkal ducha, šéfe.“

„Možná že potkal.“

„Udavač není nepřítel, šéfe, často je to kamarád, spolužák, kolega v zaměstnání, soused, dokonce milenka. Objekta ani nenapadne, že o něm podává zprávy někdo blízký, vlastně ani neví, že ho někdo udává,“ řekl Michal Moroz, vysoký, stále ještě štíhlý elegán, jen ty jeho husté černé vlasy mu už prorostly stříbrnými nitkami, šedivěl, ale nezačal plešatět, vlasy mu vyrůstaly nízko nad čelem. „V tom je podstata tajného spolupracovníka.“

„Zajdu si na oběd, Babi Milady. Kdyby někdo volal něco důležitého, přepojte mi to na mobil.“

„Najezte se v klidu, šéfe, nic vám neuteče.“

Ale když dopíjel kávu, ozval se mobilní telefon a Babi Milady hlásila: „Ožana našel nějakého člověka, šéfe, říkal, že vás to bude zajímat.“

„Dobře, nadiktujte mi číslo telefonu.“

„Ožana tady nechal jen adresu, ten člověk bydlí jen pár kroků od naší kanceláře, skoro a rohem, Ožana s ním prý mluvil, je v důchodu, má čas, stačí na něj zazvonit.“

„Dobře, tak adresu,“ řekl a zapsal si ji na účtenku. Martin Pošta, Gorazdova pět. „Dobře, mám to za rohem.“

U domu s číslem 5 našel na zvonku jmenovku PhDr. Martin Pošta a zazvonil.

„Pojďte nahoru,“ pozval ho vlídný hlas, „víte, já už nemohu dobře na nohy, nechám vám otevřeno.“

„Nesmíte být tak důvěřivý,“ řekl mu, když vcházel do jeho bytu.

„Prosím vás, co si na mně starém člověku kdo vezme?“

„Každý máme něco, co může chtít někdo jiný.“

„Vidím, pane, že jste filozof.“

„Ne, jsem právník.“

„Ano, vím, jste detektiv, pane doktore, ale co potřebujete od starého muže, jako jsem já? Váš zaměstnanec říkal cosi o Janu Malém, to byl můj kolega z vysokoškolských studií.“

„Ano.“

„Je to jako bych se měl vracet v čase.“ Zamyslel se a potom polekaně řekl:  „Ale není to pro nějaké noviny? Nebo k soudu?“

„Je to informace pouze pro mne, pan profesor Malý mne učil na gymnáziu a spolužáci říkají, že jsem byl jeho oblíbený student, teď umřel a já bych se o něm chtěl dovědět víc.“ A co když je, vzpomněl si, co když to Chára nechá vytisknout, nebo zveřejní v novinách. Nechtěl starého pána obelhat. „Víte, spolužáci chtějí, abych napsal laudatio na oblíbeného pana profesora.“

„Tak Honzík už je v pánu,“ řekl, „to jsem nevěděl.“

„Upřímnou soustrast.“ Víc ho nenapadlo.

„Víte, on byl velmi nadaný, možná největší talent v ročníku a na všechno, psal básně, recitoval, psal divadelní hry a sám se ujímal jejich režie, psal do novin sloupky a recenze. Rozuměl hudbě i výtvarnému umění. Ale nade vše miloval literaturu.“

„Víte,“ řekl rozpačitě, „tohle všechno já vím, ale tehdy na vysoké škole se mu něco přihodilo, něco zlého…“

„Tak vy o tom víte? Ano, napsal takovou rozpustilou básničku, epigram jako Borovský, myslel to dobře jako satiru na maloměšťáctví a šosáctví, poslal ji do fakultních novin, ale soudruzi ve stranickém výboru to špatně pochopili, byl z toho skandál, hrozilo mu vyloučení. Tak tak vydržel a mohl dokončit studia. To proto nakonec učil na základní škole někde v  pohraničí, i když byl z nás všech ten nejlepší.“

A já myslel, že to bylo pokání, pomyslel si. „A víc nic?“

„To je všechno, nevím, co víc jste chtěl slyšet. Myslím, že chtěl prokázat loajalitu k režimu, když odešel budovat pohraničí. Chápejte, tehdejší režim to bylo upocené zlo malých, hloupých a závistivých lidí. To vy ale nemůžete pamatovat.“

„Bohužel ano, i já jsem absolvent reálného socialismu.“

„Vlastně ano, nejste už tak mladý.“

Mladý nebyl, ale hlad po životě cítil. A ještě touhu vydělávat peníze, jako by to životu mohlo dát jiný, nebo dokonce vyšší smysl, hodně peněz, na dobré večeře ve vyhlášených restauracích s michelinskou hvězdou, kam chodí pražská smetánka, vlastně bohatí burani, zloději v bílých límečcích, na mladé dívky, kterým musí za jejich chvilkovou přízeň kupovat kabelky od Vuittona. A velký silný automobil, opravdovou babolapku se stahovací střechou, něco pro radost a vítr ve vlasech, když stříbrný vítr už neslyším, přemýšlel, když se kolem Tančícího vracel zpátky do kanceláře.

„Víš, svět tajných služeb je jako akvárium. Myslíš si, že pozoruješ rybičky v něm, ale ony sledují tebe,“ řekl mu do telefonu Borek. „Nikdo neví, kdo koho šmíruje. V tom je záludnost udavačů.“

Borek byl jeho kamarád, spolužák z právnické fakulty, on to byl, kdo ho přivedl mezi disidenty, právě sem do domu na nábřeží a seznámil ho s budoucím prezidentem. Bylo to brzy po jeho propuštění z vězení, i když kdo by v roce 1988 skutečně uvěřil, že právě ze zakázaného dramatika bude prezident. A chtěl, aby tomu nervóznímu člověku vyprávěl vtip, který právě koloval po Praze. Víte, kdo bude příštím prezidentem, Havel, už se na to připravuje v base, všichni naši prezidenti nejprve seděli. Nebo ten druhý: Proč Jakeš nechce k holiči? Bojí se, aby ho neostříhali na Havla. On, Borek ho musí pochopit, porozumět mu, na tom nejvíc záleželo.

„Já vím, pohádali jsme se, rozešli ve zlém, ty se na mne ještě zlobíš, že jsem to vzdal, že jsem odešel z novin, ale já to nevzdal, i když jsem chtěl, ve skutečnosti to nebylo z mé vůle, jednou ti o tom možná povím víc.“

„Pamatuji si to, o tom se tehdy mluvilo všude, dokonce i v prezidentské kanceláři. Seděli jsme s Vaškem nad návrhem nové ústavy, když ze Senátu přišel Petr Pithart, a řekl, že ti nabídl, že se o tebe dočasně postará, ale ty jsi odmítl, prý jsi zdravý a dospělý a musíš se o sebe postarat sám. A Vašek na to řekl, já vím, on byl vždycky nafoukaný a vždycky ve vlastní ulitě. Kamaráde i pomoc se musíš naučit přijímat, není v tom žádná slabost, ani půjčka za oplátku.“

"Myslíš si, že jsem něco nebo někoho zradil," pokračoval," možná naše společné ideály a možná jeho ideály, Havlismus, pravdoláskařství, jak se tomu dneska kdejaký primitiv pošklebuje, nevím, proč si myslíš, že právě já jsem je měl chápat a bojovat za ně, ale proč právě já, jen proto, že ty říkáš, on ti věřil,“ řekl Borkovi, když na nábřeží zvedl hlavu k oknům v bytě ve čtvrtém patře. „Ale já ti něco řeknu, každý z nás, každý, kdo chce, je dědicem jeho odkazu, nejde to házet na jednoho člověka a vyčítat mu, že se právě on nezachoval jako správný dědic.“

„Mluvil jsi tenkrát hodně o morálce, o směřování k absolutnímu horizontu, tak jste tomu vy dva tenkrát říkali“ řekl Borek.

„To jsme dělali všichni.“

„Ano, uplynulo moc let a já nevím, jestli ještě smím někomu říkat, co je správné, a jestli je někdo na takové kázání zvědavý.“

Mnozí z nás, kteří tenkrát věděli, co je správné, podlehli lákadlům konzumní společnosti, zaštítili se jednoduchými floskulemi o demokracii, volném trhu a právním státu, teď když máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela, a začali se zabývat svým soukromým prostorem, penězi, nemovitostmi, investicemi, protože soukromé vlastnictví není sprosté slovo, pomyslel si. Říkal to Havel, nebo Klaus, ne, říkali to oba, Havel i Klaus, nejsem jediný.

„Snad jsem zklamal, ale zklamali i ostatní. Proč ty sis z nás všech vybral jako viníka právě mne?“

„Vzpomínám si, jak jste s Vaškem nekonečně dlouho mluvili o autonomní morálce, a ty jsi mu říkal, že jsou pravidla, která si člověk určuje nebo přijímá sám na základě rozumu a svědomí, že jste mluvili o morálním svědomí, a on ti řekl, že morální svědomí je to, co je správné z vnitřního přesvědčení, i když to odporuje platným pravidlům autoritářského státu. Byli jste na jedné lodi. Vzpomeneš si ještě?“

„Samozřejmě, já nezapomínám.“

„On ti řekl, jsem rád, že jste s námi, ale ještě si to rozmyslete, za svůj souhlas, za podpis, Pavel Kohout tomu od začátku říkal úpis, zaplatíte vysokou cenu, ztratíte práci a přijdete o velkou část svého soukromí a osobní svobody, a ty si řekl, že předpokladem svobody je osvobození od strachu, protože člověk nemůže být opravdu svobodný, pokud má strach.“

„Je to hezká vzpomínka, Borku, ale právě jen vzpomínka.“

„Promiň, asi máš pravdu, nebyl jsem k tobě spravedlivý. Tak mi zase někdy zavolej,“ řekl, „až zas budeš něco potřebovat, chyběly mi naše rozhovory i naše spory, anebo zavolej jen tak.“

„Kafe, Babi Milady,“ vykřikl už ve dveřích, „ne, kafe ne, panáka!“

„Ale šéfe, dnes už jste měl tři kofeinové bomby!“

Možná pět, ale co z toho, když potřebuje být bdělý a hlavu musí ještě pár hodin udržet v provozuschopném stavu.

Do kanceláře nakoukl Ožana. „Našel jsem vám ještě jednoho pamětníka, bydlí v domově důchodců, můžete mu hned teď zavolat.

Zatelefonoval mu hned.

„Honzík Malý čili Malý John. To je jeho přezdívka podle románu Waltra Scotta, víte?“

„Samozřejmě.“

„Říkali jsme mu tak, dostal tuhle přezdívku už na základní škole v Čáslavi… To už je dávno. Dlouho jsem o něm neslyšel. Co dělá?“

„Zemřel.“

„To je mi líto, upřímnou soustrast.“

„Vzpomínáte si na skandál kolem něho, myslím na to udání?“ Teď už nešlo poslouchat sentimentální vzpomínky, ani vymýšlet oslavné pajány.

„Zaslechl jsem někde, že vyzradil připravovaný útěk svých kamarádů na Západ, tak se to aspoň říkalo u nás v Čáslavi. Všichni byli odsouzeni a šli do lágru. Ale co je na tom pravdy, nevím. Ani, proč by to udělal. On byl na gymnáziu a potom na fakultě v Praze, a já studoval dopravní školu na Slovensku, i jeho rodiče se z Čáslavi odstěhovali, už jsme se nevídali, a nemohl jsem se na to nikoho zeptat. Víte,“ řekl najednou, jako by litoval toho, co řekl, „lidská paměť je ošidná, někdy neumím odlišit, co jsem zažil, četl, nebo někde slyšel. A večer už ani nevím, co nám ráno dali k snídani. A říká se, o mrtvých jen dobře, co bylo, bylo, ať je mu země lehká.“

Takže ano, pomyslel si, je to pravda. A toho se bál nejvíc. Ale přestat už nedokázal.

A slovo tělem učiněno jest. Pan Vajíčko byl – udavač!

3.

Finis coronat opus.

Seděl nad otevřeným notebookem a hledal odpověď na otázku, jak napsat laudatio pro starého pána. Může napsat, byl to náš rytíř bez bázně a hany, velká osobnost toho městečka ve stínu Slepičích hor, a je to. Anebo, byl to ustrašený malý práskač, který udal spolužáka, a zničil mu tak život… Aut aut, tertium non datur, buď, anebo, třetí možnost není.

Seděl doma, sám, ani moselské víno si dnes neotevřel a preso, které si udělal, zapomněl dopít. To bylo zvláštní.

Začal psát, ale rozhodnutý nebyl. Nic nemá konec, pokud konec není správný, říkal si. A přitom všechno měl v hlavě, ani poznámky nepotřeboval, mohl se spolehnout na svoji sloní paměť. Psal. Psal, jako jindy, chvatně a nedočkavě, jeho prsty na klávesnici nestačily rychlosti jeho myšlenek, psal jako v odložené novinářské minulosti, padni, komu padni, to často říkával v redakci. Víte, že pravda je shoda skutečnosti s poznáním, vychloubal se  v redakčních sporech Tomášem Akvinským, pravdivé je říci o tom, co je, že to je, a o tom, co není, že to není, citoval kolegům Aristotela. Mám všechna fakta, říkal si, a to je fakt, a všechno měl ověřené. Psal, ale rozhodnutý ještě nebyl.

Vyrušilo ho naléhavé zvonění telefonu. Sakra! Budu ho muset vypnout, pomyslel si.

„Haló.“

Krásná a bohatá Angela Raubalová řekla: „Kdybys zavolal, mohla bych k tobě dnes večer přijít a udělat ti bene,“ řekla. Řekla to hrubým hlasem děvky a pak se zeptala: „Máš ještě to dobré italské víno?“

„Ne.“

„To je odmítnutí?“ Zeptala se. „To si dobře rozmysli!“

Ale rozhodoval jiné dilema. A zase přemýšlel. Sotva přestal na okamžik psát, pochybnosti se vrátily. Můžu bez váhání napsat, byl zrádce, udavač. Ale mám na to právo? Hledal správnou otázku, která ho dovede ke správné odpovědi. Mám zapomenout? Otázky jsou správnou cestou k poznání světa i k poznávání sebe sama. Přemýšlel. Povinností každého člověka je poznat sám sebe, nalézt pravdu o sobě, jinak se sami sobě staneme propastí, která nás zahubí.  Ale pochyboval. Slyšel varování Sfingy: Propast, do které mě vrháš, je v tobě! Můžu zničit jeho pověst v očích lidí, kteří ho obdivovali, možná milovali, respektovali, můžu popřít jednou zlou větou celý jeho život?

Neuměl se rozhodnout. Tohle je můj gordický uzel!

Mobilní telefon zapípal, přišla esemeska: Našel jsem Viktora Dewettera, jeden můj známý ho pro vás našel, také on je signatář Charty 77, dostal vaše číslo, slíbil, že vám zavolá, snad zavolá. Krbec.

Děkuju, odepsal. A hodně štěstí. Chtěl napsat zdraví, ale netroufal si, bylo by to příliš osobní.

Psát je snadné. Horší je zodpovědnost za napsaná slova, protože zlá slova přetrvají věky, vzpomněl si, když hledal nějaký vhodný citát, který by mu pomohl z nesnází. A ani poradit se nemá s kým. Mám věřit úřednímu zápisu nějakého esenbáka bez maturity, který nevypovídá nic o motivu, jeho starému kamarádovi, který není přímým svědkem, kterému vynechává paměť a zapomíná, co měl ráno k snídani? Ale v dopise je to jasné, anebo ne… Vím, co vím, nebo jsem našel jen jednoduché, možná pravdivé a možná ne úplně správné vysvětlení? Jméno s příjmením jsem si spojil já, jen já, já ve své hlavě. A při tom právě teď nemám právo na omyl.

Je mrtvý, a o mrtvých jen dobře, říká se to tak.

Měl hlavu plnou naučených citátů, které najednou nejsou k použití, nehodí se jako jednoduché poučky k rozpletení příběhu jednoho života.

Proč, Pane Vajíčko, proč?

Možná měl strach… Měl jsem strach. A ne jen o sebe, ale o matku, otce, celou rodinu. Zachraňoval jsem nás způsobem, který jsem považoval za jediný možný. Ale bál se také o Viktora. Tehdy, v tom obrovském tlaku, v té situaci, jsem si neuvědomil, že jsou i jiné způsoby. Tohle napsal v dopise Viktoru Dewetterovi. Měl strach a muselo být trýznivé, co prožíval.

Když zazvonil telefon, dotkl se zeleného telefonku na displeji a řekl: „Martin Zlatník, jsem rád, že voláte, pane Dewettere.“

„To je omyl, vážený, já jsem profesor Červený, jmenuji se Červený a dovolil jsem si vám zavolat proto, že mi vaše spolužačka Ester dnes odpoledne řekla, že píšete cosi jako životopisný traktát o panu doktoru Malém a nevíte, jaký byl, či lépe řečeno, neumíte se rozhodnout. Omlouvám se, že volám až v  pozdních hodinách. Snad pro vás není příliš pozdě.“

„Já jsem sova, pane profesore.“

„Mohu vám tedy být v něčem prospěšný?“

„Samozřejmě. Vy víte, jaký byl?“

„Ano, mohu vám říci, jaký byl, Byl vzdělaný, mimořádně erudovaný, byl laskavý a velkorysý, přející, a byl ochotný každému pomáhat, byl to člověk s chybami, ale sám to neměl v životě lehké, to vím jistě, i když o zlých věcech nikdy nemluvil, ani nic nenaznačil, nikdy si nepostěžoval, měl zřejmě politické problémy na vysoké škole. Ale i proto, že je dokázal překonat a nikdy nezahořkl, byl to opravdu velký člověk.“

„Ale udělal něco strašného, v padesátých letech udělal něco neomluvitelného…“

„Poslyšte, já nevím, já tomu nevěřím, a i kdyby se něčím v těch strašných letech provinil, on si všechno, pane kolego, každé možné provinění čestně odpracoval. Odešel učit do pohraničí, a to tehdy nebyla legrace, vesnice zapadlé i doslova, sněhu často až po pás, a když konečně přišlo uhlí na topení, nešla elektrika, zásobování potravinami bylo bídné, často byl jen o chlebu a bramborách, možná s mlékem, možná s trochou tvarohu, a to vše snášel pokorně a dobrovolně. A víte, kolika lidem pomohl? I mně pomohl. Měl jsem jako student gymnázia velký hendikep, špatný posudek z místa bydliště, víte, jaké to bylo v budovatelských letech na venkově, otec byl malý hospodář, ale protože nechtěl vstoupit do družstva, udělali z něj soudruzi nepřítele, kulaka, a já jsem to měl i po více než deseti letech v kádrovém hodnocení, a to byl opravdu velký škraloup při příjímacím řízení na vysokou školu. Sotva bych se bez něho dostal aspoň na pedagogickou fakultu, ani k přijímacím zkouškám by mne nepustili. Jen díky němu jsem mohl dál studovat. Napsal snad každému, na okres, na kraj i na ministerstvo školství. Nebýt pana profesora Malého, nebyl bych já dnes profesorem.“

Vlastně i mně pomohl, vzpomněl si. Moji přihlášku na právnickou fakultu podstrčil Jakubcovi tajně k podpisu. Bál se, že kvůli všem průšvihům nedostanu důležité úřední razítko. A nejen tenkrát, a nejen jednou, každý můj průšvih omlouval.

„Mluvíte o něčem strašném, o něčem neomluvitelném, co udělal, já nevím, co to je, a nechci to vědět. Vím, že vstoupil do komunistické strany, i když jejich nesnášenlivou ideologii a sektářskou uzavřenost neměl rád. Mluvíte o padesátých letech, ale já jsem starší než vy, promiňte mi tu dobře myšlenou invektivu, a dobře si tu dobu pamatuji. Byly to zlé časy. Lidé stáli proti sobě, přítel proti příteli, často dokonce bratr proti bratru, syn proti otci, svazáci a komunisté byli poblouznění, opojení vizí vysněného budoucího ráje i mocí, kterou ji mohli prosadit, snad mohu s klidným svědomím říci, že docela zdivočeli, skoro celá poválečná generace uvěřila v komunismus jako jedinou možnou budoucnost a byla schopná pro tak velkou myšlenku ubližovat jiným, ničit člověka, i doslova. Já věřím, že pan profesor Malý obstál. Ne nadarmo se ale říká, že po bitvě je každý generálem, dnes kdekdo hodnotí jiné lidi, a přitom si ani nedokáže představit, v jaké situaci tehdy byli. Samozřejmě, dnes víme, co dříve nemuselo být tak krystalicky jasné, a je tak snadné soudit a odsuzovat. Tolik jsem vám chtěl říct. Snad vám to pomůže.“

„Děkuji, pane profesore.“

Před sebou na stole měl dopis Pana Vajíčka příteli Dewetterovi a deník rozevřený na stránce se stručným zápisem o Viktorovi. A v mobilním telefonu snímek udání na Viktora Dewettera. Samozřejmě, buď je to tak, anebo ne, tertium non datur.

Potřeboval by poradit, poradit se s někým, kdo rozumí minulosti a není zaujatý, ani pro, ani proti. Znovu si vzpomněl na Borka, co by tomu řekl Borek… Protože Borek byl jeho nejlepší kamarád a snad stále ještě je, a možná byl a je to jediný kamarád, žádný známý, ale opravdový kamarád. Mohl by mu říct, víš, já se zase dívám do naší nedávné historie, a jako bych se díval do propasti, Dívám se do minulosti, ale propast, do které chci vrhnout oblíbeného profesora, je možná ve mně, Borku, musím rozhodnout, co je správné a co ne, zase mám někoho soudit, jako v čase, kdy jsem psal do novin. Spolužáci chtějí, abych napsal oslavu zemřelého profesora, velikána, ale mám to napsat, ale jak, jak oni chtějí, nebo smím napsat pravdu, možná jen to, co jsem zjistil a co jako pravda vypadá, a uvalit na něj hanbu teď, když se nemůže bránit, můžu? A tak tu sedím, a neumím se rozhodnout, pro spolužáky je to snadné, řekli, napiš to, kdo jiný, a oni sami nic, oni muzikanti, ale až napíšu, kdo byl a jaký byl, budou mi to mít za zlé, vrhnou se na mne jako vosy, budou mi to vyčítat, protože já jsem ten, kdo soudí, a nemá na to právo, já jsem ten, kdo jim rozbil jejich představu, jejich líbivou minulost. A někdo, možná Chára, říkal jsem ti o něm, o Chárovi, tak Chára nakonec řekne, měl jsi raději mlčet, protože kdybys mlčel, mohl jsi vypadat jako filozof. Řekne, kdo soudí, bloudí, možná ještě řekne, nesuďme člověka za jeho činy, pokud jsme nebyli na jeho místě, protože často a rád opakuje slova Pana Vajíčka. Borku, čím to je, že se najednou neumím rozhodnout…

Zvonění telefonu, který stále ještě držel ruce, ho skoro polekalo, tak brutálně ho vytrhlo z hlubokého zamyšlení.

„Dewetter,“ ozvalo se ve sluchátku, „promiňte, že volám v noci. Snad pro vás ale ještě není moc pozdě? Nemohl jsem se k vám dovolat.“

Ne, ještě nebylo pozdě, ještě se nerozhodl.

„Nic se neděje, jsem rád, že voláte.“

„Volám, protože mne o to požádal můj přítel, známý vašeho známého, pana Krbce. Vím, co chcete vědět, ale asi vám neřeknu to, co byste chtěl slyšet. Nerad o té době mluvím, nevzpomínám rád, pohřbil jsem ty zlé vzpomínky v sobě.“

„Nechám to na vás, pane Dewettere.“

„Já jsem mu odpustil, za sebe jsem mu odpustil, víc nedokážu, za jiné odpouštět nemohu. To je vše, dobrou noc a sbohem.“

A zavěsil.

Ve studené prázdnotě bytu bylo slyšet tikot velkých stojacích hodin a možná, možná slyšel i svůj dech.

Napíšu, jak to bylo, padni, komu padni.

Uvařil si novou kávu, bude to dlouhá noc. Nechutnala mu. Pan Vajíčko se provinil, a já nejsem bůh, abych odpouštěl. Všechno je tady, v zašlých dokumentech, ve starých vzpomínkách. Napíšu, jak to bylo, teď když znám pravdu, můžu to napsat. Přehraboval se v cizím životě, ale jako by psal vlastní životopis. Je to pravda, ujišťoval se, a pravda je shoda skutečnosti s poznáním. Ale takovou jistotu neměl. Pravda má okovaná kopyta. Ať udělal, co udělal, kdo jsem já, abych ho soudil? Ztratil jsem se v labyrintu vlastního života a nemám žádnou nit, která by mi pomohla najít cestu ven. Smím teď vzít ostatním jejich představu o něm? Kdo jsem, abych soudil? Nebudu to psát! Rozhodl se. Nebudu psát oslavu starého pána a nenapíšu nic ani o jeho vině. Zamknu tu Pandořinu skřínku a zahodím klíč. Bude stejný, zůstane takový, jak si ho každý z nás chce pamatovat. Zůstane tím, kým byl v našich očích vždycky. Chára má pravdu, byl, je a bude naším velikánem.

Pane profesore, odpočívejte v pokoji.

Requiescat in pace. Pane Vajíčko. Smrt je konečná čára za vším.

Probudilo ho naléhavé zvonění.

Sakra, musel jsem usnout.

„Haló.“

„Nevěděl jsem, jestli dnes budeš dřív doma, a tak volám až před půlnocí,“ řekl Chára. Byl to on, opravdu byl primus třídy. „Volali mi Talián i Pivní pes, že jsi nečekaně ujel a vrátil se do Prahy,“ řekl, jako by mu to chtěl vyčítat. „Martine, co naše laudatio, snad jsi to nechal být?“

„Nebudu to psát.“

Jsem na konci, ale jako bych byl za začátku. Ale věděl, že tohle by Chára nepochopil, ani nemůže.

„Vskutku! Utekl jsi od toho jako malý kluk, jako…“

Trpaslík.

KONEC