1.
Telefon zazvonil v šest.
„Haló.“
„Nevěděl jsem, jestli tě zastihnu,“ řekl hlas, který by měl znát, i přes propast času, časem trochu změněný, ale povědomý, pořád stejně vyčítavý. „Pan Vajíčko je v pánu, a ty nic nevíš,“ řekl Chára. Byl to on.
„Vážně?“
Nevěděl, co jiného říct, co se v takovém okamžiku říká. Je mi to líto, přeju upřímnou soustrast, nebo co…
„Aha, to jsi ty,“ řekl ještě rozespale.
„Aha! Ty ještě spíš.“
„Spal jsem.“
„To jsem nevěděl, já sám nespím už od pěti.“
„A on, fakt umřel?“
„Fakt.“
Seděl u okna v moderním a nepohodlném křesle, polonahý, jak sotva vstal a natáhl se pro mobilní telefon, ještě omámený spánkem, a v řídkém ranním světle jen stěží rozeznával známé tvary, holé větve stromů a střechy domů za oknem. Umírá se nad ránem. Staří a nemocní lidé umírají na tenké hranici mezi nocí a dnem, pomyslel si, a roztřásl ho ranní chlad, anebo si vzpomněl, co na posledním srazu spolužáků vykládal Jonáš, patolog z Ústavu soudního lékařství, je to hodina mezi psem a vlkem, říká se, umírá a rodí se nejvíc lidí, vzpomněl si, zatímco Chára něco rychle drmolil.
„Víš, v pět mi zavolali z krumlovské nemocnice, že Pan Vajíčko zesnul, a já od té doby obvolávám spolužáky,“ říkal, „vlastně přesně v pět nula pět mi zavolal Hůla. Ty asi nevíš, že náš spolužák Hůla s ním byl do poslední chvíle, byl u jeho smrtelné postele, vlastně nevím, jestli to právě ty můžeš vědět, protože ty se o praktické věci moc nezajímáš,“ řekl se zřejmou výčitkou v hlase. To byl celý on. „Já sám jsem Hůlu požádal, aby se o Pana Vajíčka postaral, aby o něj pečovali v okresní nemocnici, až na tom bude opravdu zle.“
Umírá se na jaře, protože dlouhá zima dá starému organismu zabrat. Ano, právě tohle jim na posledním srazu vykládal Jonáš.
Bylo jaro.
„Tak přijedeš?“
„Kam?“
„Na pohřeb, proboha, Martine, na co myslíš, ty mě neposloucháš! Pohřeb bude už v pátek odpoledne, ale myslím, že si všichni stihnete vyřídit volno.“
„Samozřejmě.“
Pan Vajíčko byl jejich učitelem. Učil na venkovském gymnáziu v malém městě ve stínu Slepičích hor češtinu a dějepis a někdy suploval v hodinách latiny, a oni ho měli rádi. Takové pozvání se nedalo odmítnout. Malý, zavalitý, oblý ve všech směrech, trochu směšný v plandavých kalhotách a příliš velkém nebo jen špatně padnoucím saku. Pan Vajíčko, s holou lebkou, s tlustou vycházkovou holí, tak staromódní v moderním, pokrokovém světě, pokaždé smekl klobouk, když někoho na ulici zdravil. Staromódní v názorech, jako kdyby zůstal zastrčený v antickém Římě nebo v klasickém Řecku, a tak směšný tuplem. Ale oblíbený. Byl pro ně něčím víc než učitelem. Byl jejich patronem, možná mentorem, arbitrem jejich klukovských sporů.
„No tak, Martine, přijedeš?“
„Samozřejmě.“
Měl jsem ho rád, anebo měl on rád mne?
„Nevěděl jsem, jestli tě zastihnu. Říkal jsem si, že možná budeš někde v cizině…“
„Jsem doma.“
Říkali mu, pane profesore, i když v době soudruhů se říkat pane neslušelo, a pro gymnazijního učitele bylo takové oslovení nepatřičné. Byl v tom obdiv k jeho vzdělanosti, která překonávala osnovy pro střední školy, a úcta k životní moudrosti. Neošklíbali se, když jim při vyučování četl levity a občas i po škole kázal ze svého morálního kodexu, protože jeho morálka byla z jiného světa a času, z dob antických filozofů, hrdinů řeckých bájí a starořímských státníků. Říkával mi, zlatý hochu, vzpomněl si ještě dnes, hochu zlatý, ty jsi ještě nečetl Suetonia… A spolužáci mu potom s trochou škodolibosti ale i závisti říkali, ty náš kluku zlatej, ukazovali na něj, tohle je náš zlatý hoch, zvlášť Chára. On byl primus třídy.
„Parte pošlu elektronicky,“ řekl ještě Chára, „a musím ještě zatelefonovat Kájovi a Pájovi, a snad před polednem stihnu předat tuto smutnou zprávu Pilátovým, a mám spoustu vlastní práce,“ řekl a okamžitě zavěsil.
Tak Pan Vajíčko umřel, pomyslel si, když domluvili, a on zůstal bez hnutí sedět v tom drahém křesle s nízkým opěradlem, s oněmělým telefonem v ruce. Ale na tom vlastně není nic divného. Všichni, které jsme na gymnáziu považovali za staré, teprve teď opravdu zestárli, my jsme dnes starší, než byli tenkrát oni, a myslíme si, že ještě nepatříme do starého železa, a snažíme si pro sebe urvat pořádný kus světa, ale oni umírají, a všechno, co nám říkali, co sami chtěli a čím byli, pozbývá smysl. A teď už neusnu, pomyslel si. Tak Pan Vajíčko umřel, už tady s námi celou hodinu není, řekl si, když se podíval na budík na nočním stolku, a já, já jsem to nevěděl, a vůbec nic jsem necítil.
Bylo šest patnáct.
2.
Je časné ráno moudřejší večera?
Po snídani jel do kanceláře. Jen chvíli si pohrával s nápadem zůstat doma a přemýšlet o minulosti, ale čekaly ho včerejší resty. Vzduch byl cítit po benzínu a kanalizaci a Praha byla ucpaná, jako vždy v ranní špičce. Byl nevyspalý a mrzutý, po náhlém probuzení už nedokázal usnout. Řidiči z vedlejších ulic se tlačili na hlavní a agresívně do něj najížděli, po vlažné sprše a dvou toustech s pomerančovou šťávou už nevypil ani kávu, měl proto blbou náladu, občas naschvál přidal plyn, občas na někoho zuřivě zatroubil. Tydýt.
Na mostě před Tančícím domem mu zazvonil mobilní telefon, zvedl ho k uchu a řekl: „Haló, tady Martin Zlatník. Soukromý detektiv,“ dodal.
„Ahoj, Martine, už to víš?“
„Už ano.“
Byl to Kundík, třídní prcek, a Kundík se nikdy v telefonu nepředstavil, neřekl své jméno, ani Kundík neřekl, snad proto, že tuhle přezdívku neměl rád.
„Aha, to jsi ty.“
V domě naproti bydlel prezident. Svým životem směřoval k absolutnímu horizontu, říkávali o něm staří kamarádi z disentu. K nějakému nedostižnému ideálu, pomyslel si. Asi jako Pan Vajíčko. Ale i prezidentův odkaz se časem rozmělnil, a na vzpomínky právě nebyl čas.
„Poslouchej, Martine, já jsem ještě spal, ale zavolal mi Milan Chára a řekl mi to, já jsem tomu vůbec nechtěl věřit, ty věříš, že umřel a už ho neuvidíme, do prdele, jak to že umřel, vždyť nebyl tak moc starý a snad ani na smrt nemocný, nebo ty myslíš, že byl, vlastně asi byl, i my jsme zestárli, kamaráde, letos nám bude pětapadesát.“ Kundík mluvil jako kulomet, jako vždycky, slova vystřeloval, jako by se bál, že ho něco přeruší, a on už to nedopoví.
Jednou mu budu muset říct, aby mi nevolal ze skrytého čísla, pomyslel si, mohlo by se stát, že mu to nezvednu.
„Já se tak necítím,“ řekl.
Kolona aut se vlekla nekonečně pomalu, sotva krokem, od semaforu k semaforu. Z Vltavy stoupala jako kouř řídká šedá mlha, ze které vyletovaly stíhací letky racků. Ráno toho časného jara bylo stále ještě chladné. Za mostem ho zastavil policista v sírově žluté vestě.
„Dobrý den, pane řidiči, víte, jakého přestupku jste se dopustil?“
„Samozřejmě.“
Kundíkovi to položil, ale pozdě, dostali ho.
„Předložte občanský průkaz, řidičský průkaz a doklady k vozu, technický průkaz a potvrzení o pojištění.“
„Tady,“ řekl, když naučeným pohybem vylovil všechny kartičky.
„Víte, kolik vás to bude stát?“
„Tuším.“
„Tisíc korun v blokovém řízení. Jste ochoten zaplatit na místě?“
„No jistě.“
Měl bych to Kundíkovi vyúčtovat, ale je to lakomec, těžko bych z něho vyrazil třeba dvacetikorunu na pivo.
„A dva trestné body.“
Děkuju, chtěl říct, když si od policisty bral útržky z pokutového boku. To je vážně blbý zvyk, pomyslel si, a vzpomněl si přitom na Borka. Borek byl kamarád, spolužák z právnické fakulty, ve třetím ročníku přinesl na seminář skoro nečitelný text Charty 77, devátou nebo desátou kopii na tenkém průklepovém papíře, na začátku posledního semestru chartu podepsal a před státnicemi si pro něj přišli. Od sametové revoluce pracoval na policejním prezídiu, před pár lety při pravolevé čistce po opoziční smlouvě dostal padáka, ale před několika měsíci se na své staré místo vrátil, a možná by dokázal tuhle pokutu snadno stopit. Jenomže spolu už dlouho nemluvili, pohádali se, nemluví spolu celou věčnost a snad se jeden druhému odcizili. A není lepší schovat si tak důležitý kontakt na horší časy? V poslední chvíli poděkování spolkl a jenom neurčitě zabručel něco jako hmm.
„Příště si dávejte pozor.“
O tisícovku nešlo, pospíchal. Na půl devátou svolal poradu a už bylo pár minut po půl. Nesnášel pozdní příchody a rád lidem ve firmě kázal o dochvilnosti, která je ctností králů, i když možná se to tak neříká, Chára by ho jistě opravil, a místo Ivánku náš jim s pocitem převahy vysokoškoláka nad absolventy esenbáckých rychlokursů připomínal, sero venientibus ossa. Do kanceláře to bylo sotva pár metrů, ale ulici kvůli havárii vody či plynu v noci rozkopali, a objížďka vede kolem dvou bloků, sakra. Přidal plyn, na křižovatce se vmáčkl před třicet let starý Saab model 900, a donutil tak jeho řidiče šlápnout na brzdu. Kdo by chtěl nabourat Porsche Cayenne za dvě a půl mega a pochroumat si při tom nablýskanou masku svého plechového staříka? Zastavila ho červená. Řidič Saabu vyběhl ven, vypadal naštvaně a poskakoval jako čertík na gumičce, no jasně, je to on, známý popový zpěvák, zpěváček, nakrknutý a samozřejmě důležitý jako ředitel zeměkoule.
„Omluv se, okamžitě se omluv!“ Křičel. „Jak to jezdíš, ty prase?“ Křičel na celou ulici. Jako by se domáhal podpory u ostatních řidičů.
„Nepruď,“ řekl mu, „a šetři si dech na příští koncert, aby tě zase nezradily hlasivky.“
„Ty šmejde, ty hnusnej šmejde,“ křičel, „ty hajzle, přeju ti všechno nejhorší, přeju ti, aby ti někdo rozmlátil tu tvoji káru, aby ti někdo rozbil tu tvoji nafoukanou držku! A hlavně ať se ti nikdy nepostaví, ty hajzle!“
„Co to je, trpaslíku, prokletí, nebo nějaké rastafariánské vúdú?“ Sešlápnul plynový pedál, na oranžovou vyrazil a nechal ho tam stát.
Na poradu přišel s půlhodinovým zpožděním, kdekdo se tvářil kysele, nejvíc Buran. Tvrdil, že už dávno měl být u klienta. „Je to nový klient, jestli se nasere, vysere se na nás.“ Buran.
„Klid,“ uklidňoval všechny Karel Samec, ale Ožana, bývalý esenbák, který šlapal chodník na Pankráci a v Nuslích, se při tom významně díval na hodinky, ale možná ještě přemýšlel o vtipu, který mu vyprávěl včera, když si všimnul, že má nové digitálky. Znáš ten fór, strážmistře, na křižovatce řídí esenbák dopravu, a vždycky když rozpřáhne ruce, se podívá na svoje nové digitální hodinky, přijde k němu chlápek a řekne, vidím, že máte nové hodinky, soudruhu příslušníku, víte, kolik ukazují? Jasně, řekne esenbák, čtrnáct děleno dvaceti. Ožana se tomu nezasmál, udiveně a možná nechápavě se podíval na svoje nové hodinky a možná se na ně od té doby pořád dívá…
Michal Moroz hlásil, že objekta sledují nepřetržitě, ten se té estébácké hantýrky do smrti nezbaví, s výjimkou nočních hodin, samozřejmě, ale sledovačka zatím nepřinesla pozitivní poznatky. Suchánek se pochlubil fotografiemi ze schůzky poslance Košťála s polským lobbyistou, které si objednala redakce nejmenovaných novin, na žádné z nich ale poslanci nebylo vidět do tváře, a tvářil se ublíženě, zoufale jako vždy, když zůstal moc dlouho bez své placatky. A sekretářka Babi Milady mu v hrnku s nápisem Boss přinesla vlažnou, bůhví kolikrát ohřívanou kávu z překapávače místo horkého a silného espresa. Seřval je všechny na tři doby. No nazdar, ten dneska vstával z postele levou zadní, brumlali jeho otrávení zaměstnanci.
„Kde je doktor Krbec?“
„Šlápl na minu a šel se učesat.“
„Šel se přezout.“
To je ten jejich přiblblý esenbácký humor.
Po poradě za ním přišel Ožana s důležitým sdělením: „Já mám sice digitálky, šéfe, ale neukazují číslice, ukazují normální ciferník s rafičkami, víte.“
Potom postupně zavolali Roman Prorok, Petr Pravda a samozřejmě Pivní pes, spolužáci, a všichni se ho jeden po druhém zeptali, už to víš, a nakonec řekli, upřímnou soustrast. Aha, tak se to tedy říká.
„To je tak,“ poučila ho Babi Milady, když mu konečně přinesla čerstvou horkou kávu, „soustrast se nepřeje, není to blahopřání, soustrast se pozůstalým projevuje.“
Ano? Tak proč to všichni říkají mně? Pomyslel si.
A nová milenka mu napsala zlou esemesku, že na něj dneska a ani jindy nebude mít čas. To za to, že ji nekoupil novou kabelku od Vuittona.
Zavolal si Michala Moroze a řekl mu: „Ty vole, Michale, nám jde hlavně o to, co objekt dělá v noci.“
„Ty myslíš, že někoho šuká?“ Zeptal se a mračil se přitom, ale možná to tak jenom vypadalo kvůli jeho nízkému čelu zarostlému hustými, tenkrát před lety, když se seznámili, uhlově černými vlasy, které ale časem zešedivěly a vypadaly teď jako srst jezevce. „To jsi před tím neříkal.“
„A ty jsi všechno, co tě naučili na sledovačce, zapomněl! Proč by si nás jeho žena jinak najímala?“
Po obědě zavolal ještě Pavel Rosa: „Už to víš?“
„Upřímnou soustrast.“
„Nápodobně.“
Zvláštní, že nevolá žádná z holek, že by zpěváčkovo ranní prokletí začalo fungovat, vzpomněl si. Ani Pilátová, ani Mileva, a Milevu měl rád a ona ho milovala, nezavolala ani jedna třídní bublina. A nová milenka si postavila hlavu a trucuje. No co, nechám ji vycukat, udělám se vzácným, neodpovím ji na esemesku, nezvednu telefon a nechám se od Babi Milady zapřít, až zavolá na pevnou linku do kanceláře, však ona vyměkne.
„Přijedeš na pohřeb?“
„Samozřejmě.“
„To jsem rád, rád tě uvidím.“
„Já tebe taky.“
„I když je to při tak tragické příležitosti.“
Jakápak tragédie, pomyslel si, Pan Vajíčko prožil dlouhý plodný život, říká se to tak, dostalo se mu úcty i uznání, a vlastně žije dál v nás, a dokud my neumřeme, on bude žít, zatímco po nás po smrti neštěkne ani pes.
„Šéfe, pan Krbec onemocněl, marodí.“
„Děkuju.“
„Cože, co jsi říkal?“
„Nic, vlastně nic. Mluvil jsem na Babi Milady, to je naše sekretářka, a vaří příšernou kávu, protože se bojí obsluhovat kávovar na espreso, který jsem do firmy koupil loni v Itálii za čtyřicet papírů.“
„Tvoje starosti na moji hlavu. Tak ahoj.“
Stmívalo se, když se vracel domů, na skok se zastavil v italské restauraci na špagety alio olio a jedno malé silné ristretto, a snad i sklenku suchého bílého vína, dělal si chutě, aby zahnal dotěrné myšlenky. Pana Krbce mu doporučil Borek, když zjistil, koho si vzal do firmy, bývalého esenbáka, bývalého estébáka… Michal Moroz sice o sobě říká, že je analytik, ale podle všeho byl v útvaru sledování a věšel se nepřátelům socialismu na paty, lezl jim do postele a šmíroval na hajzlíku. Aspoň tam budeš mít jednoho slušného člověka, řekl Borek, víš, Martine, on je signatář Charty 77, její text nosil pod košilí na nahém těle. Ale to s Borkem ještě mluvili. Snad to není vážné? Pomyslel si, když vypil kávu. Dnes v noci možná získáme nějaké poznatky z nočních hrátek objekta s milenkou, nebo aspoň s nějakou štětkou z eskortní agentury, a jeho manželka vysolí třicet tisíc na ruku, zálohu dvacet táců už zaplatila. Od rána si na Pana Vajíčka ani nevzpomněl. Měl mne rád, a co jsem k němu cítil já?
Byl večer, a večer nebývá moudřejší než ráno.
3.
Dum spiro, spero.
Bylo něco temného v tom radostném člověku plném života? Vzpomínal na Pana Vajíčka. Možná. Jenomže když je někomu osmnáct a má před maturitou, neláme si hlavu smyslem latinského citátu. Život je bez konce a tak samozřejmý jako dýchání. Slovo doufat je z cizího a dávno nepoužívaného jazyka. Na nic nemyslel, když tohle prastaré rčení překládal. A proč by se staral o tajnosti svých učitelů. Bylo mu osmnáct.
Teď o tom přemýšlel. Říkal to, říkal to často, studenti, dokud dýchám, smím doufat, říkal jim. A jako by se přitom chytal záchranného lana.
Doma si otevřel lahev dobrého moselského ryzlinku, jemného a elegantního vína s lehkou nakyslou chutí a vůní letního ovoce. Čekal ho dlouhý večer a osamělá noc bez nahé ženy s hebkým poddajným tělem.
Byl skoro rád, když zazvonil telefon.
„Haló.“
„Ahoj, ty už to určitě víš,“ řekl Hůla.
„Samozřejmě.“
„Promiň, že volám tak pozdě, ale po noční jsem se potřeboval pořádně vyspat. Byla to zlá noc, Martine, zemřeli nám dva pacienti a jedním z nich byl, bohužel, Pan Vajíčko.“
„Nedalo se nic dělat?“
„Ne, odešel, byl zkrátka už moc starý na život.“
„Aha,“ řekl, nevěděl co jiného říct.
Nerozsvítil lustr, jen stojací lampu, a v okně zapálil svíčku. Nebylo to věčné světlo za mrtvé, byla to vonná svíčka s nějakou exotickou vůní, jenomže doma nic jiného neměl. Tuhle svíčku k němu přinesla loni před Vánoci nějaká žena, na kterou mu nezůstala žádná důležitá vzpomínka, zbyl tu po ní jenom ten smradlavý františek s vtíravým odérem hřbitova.
Ano, bylo v něm něco tajemného, možná něco skrýval. Pokaždé, když někdo ze spolužáků řekl, třeba žertem, třeba v obraně, vždyť vy jste také studoval, pane profesore, stáhl se do sebe, schoulil jako ježek v bodlinách, vyhýbal se každé otázce, každé odpovědi, jakékoli narážce na svoji minulost. V hodinách dějepisu mluvil o poválečné době jen v obvyklých frázích, zdálo se, že tohle téma pro něho bylo Pandořinou skříňkou zamčenou na sedm západů. Vzpomněl si.
Mohl by zavolat Jonášovi, možná Taliánovi… Ale sedět nečinně s nohama na nízkém stolku a upíjet vynikající moselské bylo snazší. Nalil si další sklenici a sledoval tenký plamínek svíčky. Něco ho rozechvívalo, snad lehký, skoro neznatelný pohyb vzduchu, i když stíny na stropě se míhaly jako v prudkých závanech větru. Mohl by zvednout telefon, který leží na dosah ruky, a zavolat Taliánovi, anebo nové milence, ale ta trucuje, chce si vytrucovat další drahý dárek, tak ať. Proč něco řešit, když sedět sám v šeru lampy a pomalu se opíjet drahým moselským vínem je o tolik jednodušší?
Pan Vajíčko mne první rok, možná dva neměl rád, možná jen nesnášel. Dlouho jsme k sobě hledali cestu.
Vlastně jsme byli komická dvojice, Pat a Patachon, říkávali důstojní členové učitelského sboru, Laurel a Hardy, pošklebovali se spolužáci. Dlouhovlasý hubený mladík ve vybledlých džínsách a stárnoucí, kulatý a trochu směšný středoškolský učitel v nemoderním obleku, který bubeníka bigbítové kapely Highway dlouho považoval za povrchního frajírka bez hlubšího zájmu o historii i literaturu. Teprve laskavá paní vedoucí z knihkupectví v rohu náměstí prozradila panu profesorovi, že ten hubený mladík, který právě odešel, si v potrhané jutové tašce odnáší Žluté lásky od Tristana Corbiéra, a kupuje si u ní týden co týden novou knihu.
Displej telefonu se rozsvítil a telefon začal hlasitě zvonit.
„Haló.“
„To jsem já, šéfe,“ řekl Michal Moroz, zněl, jako kdyby mluvil ze sudu, „snad jste už nespal. Suchánek sedí před barákem objekta, ale nadává, že je na všechno sám, že nemůže sám všechno stihnout.“
„Tak ať klidně nadává.“ Stejně je na vyhození, pomyslel si a při tom si představil ten zoufalý obličej opilce, kterému vzali flašku.
„Tak dobrou noc, šéfe.“
Dobrou… I když ho dnes Chára probudil brzy ráno, do postele se mu nechtělo, měl strach, že mu vzpomínky nedovolí usnout. Ale tomu by ten čmuchal bez výčitek svědomí sotva rozuměl.
Proč jste mi to neřekl, studente, zlobil se Pan Vajíčko. Máme společnou múzu. Později už omlouval jeho klukoviny, bránil jeho dlouhé vlasy před nepřátelským světem, prosím o shovívavost, kolegové, náš Martin je básník. Zachránil ho před dvojkou z mravů, když počmáral zeď před domem, ve kterém bydlela Mileva. Byla to obyčejná zeď, s oprýskanou omítkou, špatně se na ni štětkou a vápnem psalo, protože u odpadávala a místy zpod ní vylézaly holé kameny, ale byla to nejvýznamnější památka dělnického revolučního hnutí ve městě. Ve stodole, či co to kdysi bylo, byl na konci války lazaret Rudé armády. Taková posvátná kráva, a on ji znesvětil nápisem z lásky. Milevo miluji tě! Taková neúcta, ty kluku! Obviňovali ho. Je to jen zeď, bránil se. Je mladý, má právo na omyl, bránil ho Pan Vajíčko. A přitom mu vytýkal, hochu zlatý, neplýtvej svým talentem na chvilkovou zábavu, k čemu jsou tyhle klukoviny a k čemu texty písní, které nikdo neslyší, hluk vaší hudby zabíjí poezii. Ale zachránil ho před vyloučením ze školy, když napsal báseň Mramorizace: Mramor tu a tam, mramor všude kolem nás, zde se narodil, zde žil, zde zemřel a zde v míru spočinul náš velikán. Můžeme klást věnce k mramoru, ale víme, jaký skutečně byl, než se stal sám sobě mramorem? Vy všichni zde, vy živí, vy vážení pozůstalí, můžete se klanět mramoru, můžete srát mramor, ale to z vás neudělá obry. Nejste z mramoru, nejsme z mramoru, jsme trpaslíci…
Musíme zápasit o duši každého mladého muže, hájil ho proti všem. I když s ním nemohl souhlasit, hájil ho.
Seděl na pohovce, pil další osamělou sklenici vína, svíčka s protivnou vůní hrobové kultury ještě hořela mihotavým plamínkem, když v mobilu pípla esemeska od milenky: Dávám ti druhou šanci, třetí už nebude.
Z rozmaru, nebo proč, si zablokoval její telefonní číslo.
Ale má pravdu, třetí možnost není. Aut aut, tertium non datur. Buď anebo, jiná možnost není.
Pil, a jak víno v lahvi ubývalo, začal být sentimentální. Proč? V krku měl protivný knedlík a oči plavaly ve slaném nálevu, ty staré vzpomínky se lepí na duši jako cukrová vata z pouti, sakra. Ale možná to bylo tím zapáchajícím františkem.
Po maturitě ho Pan Vajíčko požádal, aby ho navštěvoval, kdykoli bude zpátky ve městě. Nadšeně přivítal jeho první sbírku básní. Toužil být součástí jeho autorského záměru, chci být prvním čtenářem tvého příštího rukopisu, Martine, říkal, ale víc toužil po roli staršího rádce. Tuhle roli mu nedopřál A nakonec rezignoval, zanechal psaní, a tím mu ublížil nejvíc. A jen občas se přistihl, jak se s ním v duchu radí, nebo hádá, ptá se ho a třeba obviňuje, klade možná správné a možná nesprávné otázky. Jako tenkrát na gymnáziu: Pane profesore, proč směřovat k nějakému absolutnímu horizontu, k nedostižnému cíli, když den co den musíme obhajovat, že jsme, že myslíme, proč, když náš denně někdo posuzuje, vybírá, kádruje, pitvá, zavrhuje a cupuje na malé kousky, poučuje, co je správné a co se smí, podrobuje zákazům, opravuje nás a napravuje? Proč, když jsme odpovědni, souzeni a trestáni za hřích myšlenky a nakonec za bezvýznamný prohřešek zatraceni na věky věků?
Co kdybych si otevřel ještě jednu lahev? Na prázdnou studenou postel je vážně ještě moc brzy.
Nedokázal přestat myslet, a spánek nepřicházel.
A na konec, v posledním dopisu, který mu napsal, nezapomněl ani na rouhání. Vy, pane profesore, vy vážně ještě věříte na svět, který může být básní? A on odepsal:
Dokud dýchám, doufám.
Číst dál? Klikni.