1.
Hledám pravdu.
Probudil se a na okamžik nevěděl, kde je. Probudil se v kulaté místnosti, s malými okny, která připomínala střílny, jako v kobce, jako ve vězení a sám, jako vězeň pravdy, uvězněný v minulosti. Byl v penziónu Věž přestavěném ze staré obranné věže středověkého města. Po lahvi moravského burgundu k večeři si dal ještě pár panáků ve staré lékárně u zámku a to ho knokautovalo. Spal jako zabitý a žádný sen si nepamatoval. Snídal míchaná vajíčka s párkem, vypil džus a kávu a nakonec si objednal ještě espreso. A odjel do Rájce. Byl na to správný čas, bylo deset hodin a babky v Rájci chodily na nákupy, pro mléko, pro chleba, ale ještě nezačaly vařit, v teplém sluníčku začínajícího léta si hřály revma na návsi pod májkou.
„Dobrý den, dámy“, oslovil na návsi dvě klepny s prázdnými nákupními taškami, „já jsem novinář z Prahy a sháním informace o smrti zdejšího faráře pátera Heryana.“
Pohoršeně se po něm podívaly.
„My nic nevíme,“ řekla jedna. „Jděte si po svých,“ řekla druhá. „Ještě byste nás přivedl do maléru, když jste od novin.“
Nepochodil ani u starého muže, který na zápraží před domem s oprýskanou omítkou kouřil na sluníčku dědkovskou fajfku s dlouhou dřevěnou troubelí. „S tím já nemám nic, já sem zedník, já do kostela nechodil.“
„Víte, já chci napsat o smrti vašeho faráře, která připomíná mučednickou smrt faráře Toufara.“
„Nic nevím.“
Předstíraná sebejistota venkovanů ho vždycky bavila.
„A vy jste vopravdu novinář?“ Zeptal se ho na úřadu vyjevený starosta v kostkované košili a přitom se nejistě podíval na noviny na stole. „Tady u nás nikdy žádnej novinář nebyl.“
Vypadalo to na totální neúspěch, pocítil lehkou frustraci z neúspěchu a měl pocit, že půl milionu korun může odepsat.
„Tak si zajděte na faru,“ poradil mu, „třeba tam s vámi budou chtít mluvit. Tady u nás jsou lidi nedůvěřiví. Cizejm nejni co věřit.“
Dobrý nápad, pomyslel si, že jsem na to nepřišel sám.
„Nedivte se jim, nevědí, kdo jste, a tak jsou opatrní, tak to na vesnici chodí odjakživa, k cizincům nemají důvěru a vlastně někdy ani k vlastním,“ řekl mu farář, starý muž v černé sutaně. „I kdyby věděli, nic vám nepoví.“
„A vy o tom něco víte?“
„Je to záhada. A sám vím jen to, co jsem slyšel. Říká se, že nebyl ochotný spolupracovat s komunistickým režimem, měl jim podepsat, že bude spolupracovat, že jim bude pomáhat přesvědčovat soukromníky ke vstupu do družstva, ale odmítl. Jezdili za ním až z Budějovic. Někdo říká, že tady byli i ten večer, co vypustil duši. V noci se na faře svítilo, ráno bylo zhasnuto. Také se říká, že jeho tělo bylo podivně zohaveno, ale to mohou být jen babské tlachy, usmál se, víte, já na stigmata a jiné zázraky nevěřím, ale farská kuchařka, teta a sestra faráře ráno zaspaly a také psi byli uspaní nebo otrávení, jako by jim někdo něco namíchal do misky, už se je nepodařilo probrat. Víte, já nevěřím, se otec Heryan oběsil, že si sám vzal život. I kdyby byl v tísni, i kdyby trpěl, neudělal by to, život je dar od našeho pána, žádný dobrý křesťan si na život nesáhne.“
Snad ano, vlastně ne, pomyslel si.
„Byl to prý člověk veselé mysli, velmi společenský, otevřený a přátelský. Nejedna vzpomínka hovoří o tom, že byl ochotný poradit mládencům, jak pozvat na tancovačce dívku do kola, sbíral a sušil léčivé byliny a léčil lidi i z dalekého okolí. Farnost ani kostelík nikdy nevzkvétaly tak jako pod jeho rukama.“
„Takže vy oficiální verzi o sebevraždě nevěříte?“
„Ne, nemohu uvěřit. Vztáhnout na sebe ruku znamená pochybovat o božím milosrdenství,“ řekl přísně kněz.
A co pochybnost o lidském milosrdenství, pane faráři, pomyslel si, ale nahlas řekl: „Neznáte někoho, kdo ho znal, nějakého pamětníka, bydlí tu stále ještě někdo takový?“
„Jeho sestra,“ řekl a zaskočil ho tím, šokoval.
„Bydlela s ním a se starou tetou tady na faře. Ale u nás ji už nehledejte.“ Zemřela, pomyslel si, ale kněz řekl: „Žije teď v domově pro seniory v Budějovicích. Počkejte, někde mám telefonní číslo i adresu, mohu jí zavolat a říct jí o vás. Snad s vámi bude chtít mluvit.“
„Děkuji, vám, pane faráři, řekl, a tady je něco pro váš kostel.“ Z peněženky vytáhl tři stokoruny a podal je starému knězi. „Odpusťte, víc u sebe nemám.“
„Pánbůh zaplať,“ řekl kněz.
Celou cestu do Českých Budějovic porušoval dopravní předpisy, jel rychle, na červenou na křižovatkách, ale nemohl jinak, byl nedočkavý, tušil, že je blízko nějakému zapomenutému tajemství.
„My jsme s tetou a s kuchařkou všechno zaspaly, dokonce i ranní modlitbu, někdo nám musel dát něco do jídla nebo do pití, otrávili nám psi, snad aby neštěkali, já nevím. Probudili jsme se, bylo skoro poledne, a našli jsme bratra viset v chodbě, na schodech.“
„Byla tam tajná policie den před tím?“
„Ano, byla, a jistě se v noci vrátili. Bratr by se sám nezabil.“
„A před tím?“
„Jezdili každé dva týdny, ve velkém černém autě, v kožených kabátech, vyhrožovali mu, křičeli na něho: vy budete spolupracovat! Pána boha nezatratím, odpovídal jim. Oni mu vyhrožovali: to vás přijde draho! Ale zavřel jim dveře před nosem. Jenomže tím to neskončilo, byli čím dál víc dotěrnější, vzteklejší a agresívnější. Bratr špatně chodil, kulhal, ale nechtěl říct, co se mu stalo, nic to není, říkal nám. Ale já vím, že se bál, měl strach, dostal dopis, který ho vylekal, na noc dobře zamykejte, nabádal nás každý večer, a potom se ztratily náhradní klíče k zadnímu vchodu.
„Vzpomenete si na nějaké jméno?“
„To ne, je to tak dávno.“
„Pan farář v Rájci říkal, že vašeho bratra před smrtí zřejmě mučili, dokonce se říká, že měl na těle stigmata…“
„Stigmata – to ne, ale měl hrozně opuchlý obličej, skoro k nepoznání, oni nám řekli, že to je od udušení, ale jeho obličej byl plný krvavých modřin, jak ho bili. Zavolali nějakého lékaře, ale ten odmítl bratrovo tělo ohledat, jenom mu nadzdvihl oční víčko a řekl, je mrtvý. Tělo hned potom odvezli a už jsme ho nikdy neviděli, já nevím, co všechno musel vytrpět.“
Zkoušel si to představit, zkoušel si představit, co prožil, co vytrpěl, mučení, hodiny smrtelných úzkostí. Neoběsil se sám, oběsili ho oni, udělali to tak, aby to vypadalo jako sebevražda.
„Bratr chtěl sloužit bohu a lidem, chtěl žít v pravdě, podle božího zákona a nečinil nikomu nic zlého, a za to zabili. Ale nezabili jen jeho, zabili i mne, zabili moji duši,“ řekla stará žena, neuplyne den, abych na to nemyslela, nemine noc, abych neměla zlé sny.“
Ale na zabití duše, na takový zločin není u nás paragrafů, vzpomněl si na citát známého spisovatele.
„Je mi to líto,“ řekl, nevěděl, co jiného říct. Zkoušel si představit, co prožil, vytrpěl, hodiny smrtelných úzkostí. Bylo mu to líto, bylo mu líto mrtvého faráře i téhle staré ženy, která musí žít se svými hroznými vzpomínkami a starou nenapravitelnou křivdou. „Je to tak hrozné,“ opravdu nevím, co na to říct.
„Byla to strašná doba proticírkevní a protináboženské hysterie, lidé se nakazili zlem a páchali zlo z přesvědčení, jako kdyby to bylo dobro, z přesvědčení, z idealismu, jménem nějaké velké myšlenky. Vy ale budete žít v lepších časech,“ řekla a usmála se. „Jste mladý. Kolik vám je let?“
Letos mi bylo čtyřicet.
„Mému bratrovi bylo třicet, a mně něco přes dvacet, když se to stalo, byl tak mladý.“
„Nepotřebujete něco, mohu vám nějak pomoci?“
„Já jsem stará, už nepotřebuji nic, náš pán se o mne v mojí hodince postará.“
„Vy po tom všem věřte? Věříte, že bůh je, že je spravedlivý?“
„To, jestli bůh je, není tak důležité, jako to, že existuje víra,“ řekla. „Tohle říkal můj bratr každému, kdo zapochyboval, a tomu já věřím.“
Neodvážil se jí nabídnout peníze, ale zeptal se ředitelky domova, zda stará paní něco nepotřebuje. Je něco, co bych pro ni mohl udělat?
„Už skoro nechodí,“ řekla, „kdyby měla kolečkové křeslo pro hendikepované, mohla by častěji aspoň ven na zahradu, ale je drahé a my máme omezený rozpočet.“
„Já to zařídím,“ slíbil, „to je maličkost.“
V ruce mu zazvonil telefon.
„Haló.“
„Dobrý den, hovořím, prosím s panem Martinem Zlatníkem?“
„Ano.“
„Pane Zlatníku, ještě jednou dobrý den, volám ze společnosti Fortuna Aura, máme speciálně pro vás skvělou nabídku.“
„Děkuji, nemám zájem.“
„Ale jde o výhodné životní pojištění. Mohu se vás zeptat, vážený pane Zlatníku, zda jste pojištěn na život?“
„Ne, a ani na smrt.“
„A nepřemýšlel jste o něm?“
„Řekl jsem vám už, že nemám zájem. Co je na tom nesrozumitelného?“
„Ale co když se vám něco stane, pane Zlatníku? Může se vám i dnes něco stát, srazí vás auto, zraníte se při dopravní nehodě, můžete zahynout…“
„Hele, ty hajzlíku, přestaň mě strašit.“
„Vy jste arogantní.“
Ano, byl arogantní a jaký jiný by měl být v tomto světě.
Z auta zavolal Pomahačovi: „Můžete poslat sto padesát tisíc na náš účet, moje kancelář vám obratem vystaví fakturu.“
Kolik může stát invalidní vozík? Pomyslel si. Víc než deset tisíc to nebude.
„Zdá se, že pro mne budete mít dobré zprávy.“
„A ty špatné slyšet nechcete?“
„Už jsem vám, řekl, že chci znát pravdu,“ řekl odměřeně, „chci ji znát, ať je jakákoli.“
„Hledám pravdu.“
Hledal a našel žumpu odloženého lidského svědomí.
2.
Hledal jehlu v kupce sena.
Bylo dávno po poledni. Měl hlad, i když snídani měl ráno vydatnou, vajíčka s paprikovou klobásou, a přemýšlel o tom, komu by mohl zavolat, aby s ním zašel na pozdní oběd nebo předčasnou večeři. Horovi? Třeba by ho vzal do vojenské závodní kuchyně. Esterce? Ale ta asi obědvá to, co si přinese v krabičce z domova. Za Chárou by musel do Kaplice a za Hůlou do Krumlova a kdoví, kde jsou ostatní… Mohl by zajít na vysoký roštěnec s opečenými bramborami, nebo hovězí líčka do hotelu Gomel. Co asi dělá Talián? Byl asistentem na Vysoké škole zemědělské, ten by mohl mít čas.
V kapse saka mu zazvonil telefon, zvedl to a řekl: Haló.
„Ahoj, Martine, mluvila jsem s Milevou, řekla, že bude ráda, když jí zavoláš, na Lipno na třídní sraz nepojede, ale tebe by ráda viděla,“ vychrlila na něho jedním dechem Esterka.
„Dobře, já jí zavolám.“
„A máš číslo?“
„Asi ne.“
„Tak si piš. Máš papír a tužku? Můžeš volat hned, je doma, právě jsem s ní mluvila, vzala si na pár dní volno, hrozně jí to vzalo, vždyť víš.“
„Já to chápu.“
„Upřímnou soustrast,“ řekl Milevě, když jí podával ruku, ale znělo to tak zvláštně, cize, skoro neupřímně, jako kdyby si byli cizí. Přemýšlel, jestli jí nemá políbit, snad na tvář, ale bylo by to vhodné… Setkali se v italské restauraci na náměstí nedaleko Černé věže, trvala na tom, do hotelu jít nechtěla, později ti to vysvětlím, řekla do telefonu. Změnila se, trochu přibrala, zvážněla, i když vážná byla už před tím, už na gymnáziu, místo dlouhých vlasů na záda měla krátké po ramena. „Mrzí mne to.“
„Ty už víš, že mi zemřel otec?“
„Ano, vím to od Ester.“
„Já vlastně nemám hlad,“ řekla, „ale ty se najez, jsi pořád stejně hubený, jako jsi byl na gymnáziu. Dám si kávu a minerálku,“ objednala si u číšníka. „Nechtěla jsem do Gomelu, ne kvůli tomu, že nechci nic jíst, ale kvůli tomu, že právě tam otec často hostil stranické delegace.“
Objednal si penne a řekl: „Sluší ti to, myslím ty krátké vlasy… Promiň, asi není vhodné mluvit o tom právě teď.“
„On tě neměl rád, nelíbily se mu tvoje vlasy, tvoje džínsy, tvoje názory,“ říkala, jako kdyby se dívala do vzdálené minulosti, která nebyla společná. „Ale byl to můj otec, měla jsem ho ráda, a proto mi bylo tak líto, když jsem pochopila, že vy dva k sobě nikdy nenajdete cestu.“
„Asi byla chyba na obou stranách,“ řekl diplomaticky.
„Já vím.“
„Esterka mi říkala, že tady vyšetřuješ.“
„To je pravda. Dokonce jsem si myslel, že by mi s tím tvůj otec mohl pomoci, hledám pamětníky dvou událostí, které se v padesátých letech staly v Rájci, někoho, kdo znal dva lidi, kteří tam krátce po sobě zemřeli, nebo byli zavražděni,“ řekl a vylekalo ho to. Poprvé nahlas řekl, na co už pár hodin myslel, i když si obvykle svoje myšlenky nechával pro sebe.
„Proč se všichni pořád šťouráte v minulosti, k čemu to je dobré?“
Mohl by říct: abychom ji už nikdy nepakovali, ale to by bylo surové. „Je to moje práce, řekl místo toho.“
„Otec už ti už nic neřekne,“ řekla trpce. „Minulost, nebo spíš lidé, kteří ji neustále vytahují proti jiným lidem, ho zničili. Ty pracuješ v novinách?“ Zeptala se rozpačitě, možná trochu vystrašeně.
„Ne, už ne, ty to ještě nevíš, já mám detektivní kancelář, jsem soukromé očko.“
„Vážně? To nemyslíš vážně! Ty? Jsi přece básník!“
„Teď už ne.“
„Vždycky jsi byl dobrodruh, aspoň ti tak říkal Pivní pes,“ usmála se. “Rád jsi hazardoval s tím, o co se ostatní báli a z čeho měli strach, vždycky sis dělal, co jsi ty sám chtěl, a byl jsi přitom tak nesmiřitelný, neústupný, tak sobecký, a nikdo nevěděl, co uděláš příště.“
Možná s ním účtovala za všechny, nebo jen za všechno z jejich společné minulosti. Za to, že ji opustil bez rozloučení, bez vysvětlení, nic jí neřekl, ani ahoj, ani sbohem.
„Martine, otec nikomu neublížil, možná někdy nepomohl, ale nikdy neublížil, ani tobě ne, já to dobře vím, myslel to s námi všemi dobře, jsem o tom přesvědčená, i s tebou to myslel dobře.“
Ale, Milevo, dobro nemůže být vnucováno, pomyslel si. „Měla jsi strýce, třeba by o tom mohl něco vědět on.“
„Martine, proč jsi mne chtěl vidět?“
Když se trochu rozpačitě, po rozpačitých omluvách, nechtěl jsem, promiň, ne, to ty promiň, rozešli, zavolala Ina. „Děláš na tom?“
„Samozřejmě.
„A co jsi tam zjistil?“
„Že estébáci faráře vydírali, vyhrožovali mu a mučili ho, našel jsem svědky.“
„Tak to máme potvrzené ze dvou zdrojů,“ řekla, „přivolaný lékař potvrdil smrt, ale tělo ani neprohlédl, ani nechtěl sepsat úmrtní list, tělo vůbec neohledal, jen zvedl oční víčko a řekl: exitus. Je to v protokolu, který později sepsali na patologii v Českých Budějovicích, můj kontakt v ÚDV ho našel v jiném spisu. Možná to udělali schválně, schválně ho založili do cizího spisu, aby se na čas ztratil, zmizel z očí.“
„Dobře, vyšetřujeme dál.“
„Ještě jsem ti chtěla říct, že nikdo tenkrát nechtěl svědčit. Kriminálka založila spis, ale v Rájci nenašla žádné svědky. Potom jí státní bezpečnost z vyšší moci případ vzala.“
„Co příbuzní, sestra a teta faráře, a byla u toho taky jeho hospodyně…“
„Moc toho neřekly a jejich výpovědi nechtěl nikdo potvrdit.“
„Tak ahoj.“
Zkusil zavolat Taliánovi a Pivnímu psovi, ale nebrali to. Ale možná nemám správná čísla, pomyslel si. Byly to pevné linky. Jejich telefonní čísla se mohla dávno změnit.
Potom si na něco vzpomněl. Zavolal pana Krbce: „Vzpomenete si, co bylo v Pomahačově osobním spisu o jeho agresivitě?“
„Já to tady mám, pane doktore, počkejte. Zpočátku se obtížně vyrovnával s přechodem na operativní práci. Má skon k rychlému a často násilnému řešení problémů,“ četl. “A tady ještě: soudruhovi uloženo nadále zkvalitňovat a zefektivňovat vlastní operativní práci na svěřeném úseku… To je všechno. Pomůže vám to?“
„Samozřejmě.“
„Mám dál pátrat v jeho minulosti?“
„Udělejte to.“
Sotva domluvil, zazvonil mu telefon.
„Haló.“
„Martine, to jsem já,“ řekla Mileva, „je mi líto, že jsem tě tak odbyla. Domluvila jsem ti schůzku se strýcem, čeká tě doma, Pekárenská ulice číslo šest, poprosila jsem ho, aby ti pomohl, ale nevím, co ti bude ochotný říct, je zahořklý a nevěří lidem, které nezná. Je to nedaleko ulice Fráni Šrámka. Najdeš to?“
„Samozřejmě.“
V autě v kapse za sedadlem měl několik map.
Kdo hledá, najde.
3.
Svět je rozdělen na dobro a zlo.
Ulici i dům našel na první pokus. Byl to patrový domek v řadě jiných patrových domků s malou předzahrádkou a velkou zahradou za domem. Zazvonil, v kapse měl zapnutý diktafon s prázdnou kazetou a prst na spoušti, dlouho se nedělo nic, potom uslyšel šouravé kroky za dveřmi a uviděl stín za mléčným sklem. „Kdo je?“ Ozval se stařecky nakřáplý hlas, ale i dnes se bylo znát, že jeho majitel býval v minulosti zvyklý poroučet.
„Martin Zlatník.“
Otevřel a dlouho si ho prohlížel, možná už před tím si ho prohlédl z okna.
„Vy jste kamarád Milevy, studovali jste spolu?“
„Ano.“
„A znal jste mého švagra?“
Byl šedovlasý, kdysi možná černovlasý, špatně oholený, a i tím černým strništěm prorážely šedivé vousy. Bylo mu cítit z úst a byl to nepříjemný hospodský odér z laciného alkoholu a cigaret.
„Samozřejmě.“
Kádroval ho. Byl to trochu komický, trochu nepříjemný pocit, polozapomenutá minulost s povýšenectvím a buzerací papalášů se k němu s tím starým mužem v olivově zelených kalhotách a zelené košili vracela. Ano, tenkrát to byla tragédie, dnes asi fraška.
„Tak pojďte dál. A zujte si boty, my se doma zouváme. Uklízíme si sami. Nemáme uklízečku jako někdo.“ Štěkal povely. „Víte, proč se její táta zastřelil, řekla vám to?“ Zeptal se, když se posadili do hlubokých kožených křesel v ořechovém obývacím pokoji.
„To nevím.“
„On je oběť té vaší Sametové revoluce. Všechno mu vzali, práci, čest a důstojnost, a on si proto teď vzal život.“
„Ale je deset let po Sametové revoluci, tak proč teď?“
„Nějaký nedostudovaný historik o něm napsal do novin, samé lži a výmysly, prý někoho zničil, nějaké lidi, a sám se nastěhoval do jejich vily, taková lumpárna! Rozčílil se. Ale já vím, co to bylo za lidi, židáci, Němčouři, co neuměli pořádně česky, kapitalisti, měli pilu a papírnu v Loučovicích.“
Díval se do jeho vodnatých očí a viděl v nich třídní nenávist.
„Co vy vlastně jste, novinář? Mileva říkala, že jste byl novinář, ale už nejste.“
„Jsem soukromý detektiv.“
„Kolega!“ Zašklebil se. „Já jsem byl krajský náčelník esenbé. To jste nevěděl!“
„Ne, nevěděl jsem to.“
„Tak co chcete?“
„Vy jste znal Karla Pomahače, nevzpomenu si na jeho hodnost…“
„Nadporučík, vyštěkl.“
„Vy jste ho znal. Měl sklon k násilí?“
„Kódl? Řekl bych, že si nebral servítky, dokonce ani tenkrát, když bylo třeba jednat v rukavičkách. Co na tom? To už není důležité!“
„Ale píše se o tom i v jeho osobním spisu.“
„A divíte se? On bojoval v Praze na barikádách, to mu bylo devatenáct, a esesáci mu zabili tátu, hned potom válčil s banderovci na Slovensku a potom ho poslali sem a na hranici, zvykl si střílet dřív, než vykřikl: stůj, nebo střelím, aby přežil. Když přešel k tajným, byly s ním problémy, to je fakt, ale myslím, že se tím nakonec vyrovnal.“
„Vzpomenete si ještě, že ho v Rájci přejelo auto?“
„Na to si moc nevzpomínám.“
„Není vám to divné? Ve vsi, kde moc aut nejezdilo, ve vsi, kde se stala ta věc s farářem, ho přejelo auto. To nevypadá na náhodu.“
„Nevím!“
„Nezdá se vám podezřelé, že se to nikdy nevyšetřilo? Šlo přece o vašeho příslušníka, to je věc prestiže. A pokud šlo o banální nehodu…“
„Hele, o co ti jde? Řekl jsem, nevím, a už jsem unavený.“ Ale spíš vypadal nejistě, nejistě těkal stařecky vodnatýma očima po stěnách a připomínkách slavné minulosti. „Nic nevím. Měl byste jít. Neměl jsem s vámi o něm vůbec mluvit, čertví, co z toho zase bude. Zatracená Mileva.“
„Víte, kde na hranici sloužil?“
„Zvonková, Stožec, Kvilda… Ještě něco?“
Naposledy se rozhlédl po pokoji. Kdysi drahý nábytek ztratil zdání luxusu, křesla byla těžká a zabírala v nevelkém pokoji moc místa, i on sám byl tak nějak z módy, a nejen se svými vzpomínkami a frázemi. Podíval na diplomy za vzornou službu na stěnách, pamětní bronzové plakety a medaile v elegantním starožitném skleníku. Je po Židech, kapitalistech, nebo po Němcích? Řekl: „tak vám pěkně děkuju.“ A odešel.
On něco ví, ale nepoví. Měl poct, že se nehýbe z místa. On to ví, ale neřekne nic. Něco tušil, skoro věděl, ale to hlavní mu stále unikalo. Chyběl mu důkaz, spousta nepřímých důkazů na něco určitého ukazovalo, ale chyběl mu i motiv, proč estébáci nejprve zabili pátera Heryana a proč by potom zabíjeli Pomahače, vlastního člověka… A co když neuvažuje správně, nejde po správné stopě? V Babicích taky zabili vlastního člověka, obětovali ho, ale tam to mělo jasný důvod, propagandistická mašinérie se poté rozjela na plné obrátky, tady se dál nedělo nic. Ne, je jasné, že ty dva osobní příběhy jsou částí jednoho velkého příběhu. Heryan a Pomahač, jedna kauza bez druhé nedává smysl. Všechno začíná u akce Páter.
Rozhodl se zavolat Otovi, třeba pomůže.
„Neslyšel jsi někdy o Karlu Pomahačovi, estébákovi z krajské správy České Budějovice?“ Zeptal se. Byl v Pohotovostním pluku, sloužil na Slovensku a potom tady u nás na hranici.“
„Ne, nikdy.“
„Jde o starý příběh, z padesátých let. Potřeboval bych o něm něco zjistit, najít nějakého jeho spolubojovníka, nebo někoho, kdo ho znal, kdo například sloužil v Horní Zvonkové, na Stožci, na Kvildě…“
„Budeš o tom psát?“
„Já už přece nejsem v novinách.“
„Proč nepožádáš o pomoc nějakého známého novináře?“
„Ty prodejný děvky?“
„Mají možnost dostat se k důležitým informacím mnohem rychleji než ty nebo já. Ale to ty víš.“
„Říkal jsem si, že v tomhle mi můžeš pomoct jenom ty.“
„Ale já už jsem z toho venku, v sobotu ti to řeknu, ale ty máš kamaráda na Policejním prezídiu.“ Borka, samozřejmě, vzpomněl si, ale on už tam přece není, vyhodili ho. „Ten v jeho vysokém postavení dosáhne dál než kdokoli jiný. Ale budu o tom přemýšlet,“ slíbil, „doma mám seznamy českobudějovických estébáků, podívám se do nich, ale nic ti neslibuju.“
„Fajn.“
„Máš s sebou kecky?“
„Samozřejmě.“
„Vlastně tohle ti můžu říct hned teď, budějovičtí estébáci patřili v padesátých letech k nejhorším v republice.“
Jel zpátky do centra, doprava zhoustla, lidé se začali vracet z práce domů, jel krokem, místy jen přískokem vpřed, začal přemýšlet o večeři a dostal chuť na kávu. Ale káva ještě počká, vzpomněl si na Borka. Jenomže s ním už dlouho s ním nemluvil, a před lety se rozešli ve zlém.
Ale snad nebude tak zle, pomyslel si, když v paměti mobilního telefonu lovil jeho číslo. A když už Ota není v archivu ministerstva vnitra, nemám jinou možnost.
„Nevěřím, kdo to volá…“
„Ahoj.“
„Jak se máš? A neříkej, bývalý kamaráde, že máš málo času, že vůbec nemáš čas.“
„Ne, samozřejmě že ne.“
„Jsi šťastný v tom svém novém životě?“
„Nevím, mám se dobře, tak asi ano.“
„Dal ses dohromady se starými strukturami. Právě ty! To ti vážně nevadí, koho máš ve firmě, vážně tě nežere svědomí? Dokážeš se na sebe ráno podívat do zrcadla?“
„Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výt s vlky.“
„Pamatuješ si, vzpomínáš si ještě, o čem jsme vždycky mluvili?“
„Samozřejmě, mluvili jsme o tom pořád.“
„Vzestup páriů, pinglů a veksláků, ze společenského dna na výsluní, zázračná zbohatnutí manažerů, kteří si koupili a hned nato rozprodali továrny, které měli spravovat s péčí dobrého hospodáře, řezníků a zelinářů, lidí bez vzdělání a vychování, zato s ostrými lokty, komunistických a svazáckých papalášů, bývalých estébáků, kteří jako krysy opustili potápějící loď rodné strany a místo komunismu začali budovat kapitalismus, stejně zparchantělý jako jejich reálný socialismus, bez ideálů a bez práva… Sám jsi to napsal. Poznáváš to? Mám ten článek tady na stole pod sklem, je to tvůj úvodník ze začátku devadesátých let. Ale to jsi ještě byl respektovaný novinář. A co jsi teď?“
„Co bylo, bylo, teď jsem Martin Zlatník, soukromý detektiv.“
„Teď jsi poskok právě takových lidí, hledáš špínu na jiné lidi, obchoduješ s lidskými slabostmi, pleteš se lidem do soukromého života tak, jak to dříve dělali estébáci, prodáváš cizí tajemství.“
„A co ostatní? Zavřeli oči, zacpali si uši a starali se sami o sebe, o své malé jisté. Proč to vyčítáš mě?“
„Chceš se z toho lacino vykroutit? Umíš se ze všeho vykroutit, ale z toho se žádnými frázemi, ani s citací od Peroutky, nevykroutíš.“
„Nedělám nic nelegálního.“
„Když jsem tě přivedl mezi disidenty, věděl jsi, že tě za to mohu vyhodit z práce, že budeš mít potíže se Státní bezpečností, ale risknul jsi to, teď nemohu uvěřit, že jsi to tenkrát byl ty. Vyměnil jsi ideály za dobré bydlo, osobní statečnost za arogantní nedotknutelnost, přivlastnil sis Klausovský pragmatismus, říkáš, co je praktické, je užitečné, je správné. To mi hlava nebere.“
„Chceš mi to vyčítat, můžeš?“
„Já tě nesoudím.“
Vzpomněl jsem si na jeden moudrý citát, jen to co člověk udělá pro sebe, udělá pro společnost.
„Rozum ti sežral srdce. Ano, jsi inteligentní, ale sobecký, citově chladný, zaměřený na vlastní úspěch, jdeš přes mrtvoly, na nikom a na ničem ti nezáleží…“
„Na tohle vážně nemám čas.“
„Tak proč voláš, dostal jsi pokutu za rychlou jízdu? Co chceš? Voláš, jen když něco potřebuješ. Na to jsem ti dobrý, že?“
„Potřebuju tvoji pomoc,“ řekl trochu nejistě po tom všem, „Borku, chci zjistit podrobnosti o smrti bývalého příslušníka Státní bezpečnosti z padesátých let. V takovém zapadákově nedaleko Kaplice, kde před tím Státní bezpečnost realizovala akci proti nepřizpůsobivému knězi, ho srazilo černé osobní auto, rozumíš, auto v padesátých letech v místě, kde jednou za uherský rok projela pošta nebo mlékárenský náklaďák. Vyšetřovala to nehodovka, ale Státní bezpečnost jí případ vzala a spis je teď nekompletní. Jeho syn si myslí, že ho zabili bývalí kolegové, a chce vědět proč.“
„S tím ti nepomůžu, nechci a ani nemůžu, já už nejsem na policejním prezídiu, ty máš nové kamarády a na takové svinstvo jsou právě oni kovanými odborníky.“
„Samozřejmě.“
„Naštval ses?“
„Děkuju,“ řekl a zavěsil.
Tak to je asi konec jednoho přátelství, řekl si, když brzdil na křižovatce u hotelu Gomel. Ale mohl jsem mu říct, neměl jsem to vzdát, neměl jsem to vzdát tak rychle. Ani nevíš, kolikrát jsem si tu dezerci v bezesných nocích vyčítal.
Na Sadech zazvonil telefon. Borek?
„Haló.“
„Šéfe, jste v pořádku?“ Zeptala se Babi Milady. „Vůbec nevoláte, nikdo z kanceláře neví, co s vámi je.“
„Jsem pořád v jižních Čechách. Děje se něco?“
„Volal pan starosta Peňáz, chtěl vaše telefonní číslo, chce vám zavolat, ale neřekl, co chce.“
„Klidně mu moje číslo dejte.“
„Doufám, že jste v pořádku, šéfe. Jíte tam pořádně? A nepijete moc kávy?“
„Všechno je v pořádku, brambory jsou v řádku.“
„Mluvíte tak divně.“
Ano, Borek už není na policejním prezídiu, vzpomněl si. Proč asi? Budu se na to muset zeptat Michala, nebo Iny, pomyslel si. Něco se stalo, něco se muselo stát.
Zaparkoval na náměstí, v bankomatu vybral pět tisíc a v kavárně hned vedle redakce místního deníku si objednal espreso, v hromadě pomačkaných novin a časopisů našel starý výtisk krajského deníku a v něm v rubrice názorů Otův článek. Stmívalo se. A co s načatým večerem? Přemýšlel. Co kdybych vytáhl Pivního psa na pivo, ale nemám správné číslo, musel bych zavolat Chárovi, nebo někomu, kdo jeho nový telefon má. Četl v minulosti bývalého krajského tajemníka, některá fakta znal, některá ne. Nesmíme připustit, aby se staré struktury, představitelé KSČ, kteří se dopouštěli nezákonností, utiskovali občany s jiným názorem, šikanovali jejich děti a obohacovali se na znárodněném a zkonfiskovaném majetku, vrátili do politického života, napsal Ota.
Položil noviny na stůl a napadlo ho, jak mohli všichni tihle lidé, kteří se zaklínali dobrými úmysly páchat takové zlo…
V telefonu mu zapípala textovka. Stále na tebe myslím, napsala Mišpulka.
Není čas marnit čas, odepsal.
Zlo si nikdy nebere volno.
Číst dál? Klikni.