Pátek

1.

Lidský život je cesta odnikud nikam.

Jel pohřbít Pana Vajíčka, na cestu vyrazil po několika krátkých telefonátech, které ho zdržely doma. Ale času měl dost a na cestu rychlé auto, mohl si dát na čas, stejně není kam spěchat, vždyť celý lidský život není nic jiného než cesta ke smrti, vzpomněl si na výrok filozofa Seneky, oblíbeného filozofa Pana Vajíčka. Ale rozhodl se, že si prohlédne stará známá místa, Tábor, a možná se zastaví na pár hodin v Budějovicích.

Za Benešovem se ozval telefon: „Přijedeš?“

„Jsem na cestě.“

„Je dost důležité, abys tady byl, záleží mi na tom, abys přijel právě ty,“ řekl Chára a zavěsil. Proč to důležité je, neřekl.

S hlubokým zármutkem oznamujeme, že nás po dlouhé nemoci navždy opustil náš milovaný pan profesor Jan Malý, zasloužilý pedagog, dobrý duch našeho města a významný kulturní činitel. Smuteční obřad rozloučení a uložení rakve s ostatky do země se koná v pátek 18. dubna ve 14 hodin v obřadní síni soukromé pohřební služby Charón… Napsal Chára do parte, které včera na poslední chvíli poslal elektronickou poštou. Po smutečním obřadu jste zváni na krátké pohoštění do hotelu Slovan.

Takže času má víc než dost.

A v rukou nové silné BMW 6, kabriolet se stahovací střechou, se kterým může hravě předjíždět cokoli a kohokoli. Plátěnou střechu ale nechal kvůli rychlé jízdě zataženou.

Do Českých Budějovic dorazil pět minut před polednem a docela snadno našel místo na hlavním náměstí. Zaparkoval blízko lavičky, na které seděly dvě peroxidové blondýnky v krátkých sukních a vysokých kozačkách na dlouhých nohou. Kouřily drahé cigarety, pomalu potahovaly z těch nekonečně dlouhých cigaret a zvědavě si ho prohlížely, jeho, nebo jeho sporťák. Samo, taková babolapka se nedá přehlédnout.

„Nesvezl byste nás?“ Zeptala se jedna.

„Až příště, dnes to nejde.“

„Škoda, řekla druhá.“ Měla jemnou tvář anděla a hlas děvky.

Snědl svůj steak v restauraci hotelu Zvon, byl správně propečený a správně krvavý, vypil malé pivo Budvar a potom si v kavárně v Krajinské ulici objednal kávu, černou bez mléka, a přečetl si lokální noviny. Ty dvě vyzývavé holky na zpáteční cestě k autu už nepotkal. Odstup Satane, jsem ve smutečním a jedu na smuteční slavnost, řekl si, ale i tak ho ještě napadlo: jaké by to s oběma najednou mohlo být.

Ve svém bílém kabrioletu teď už se staženou střechou, v černých slunečních brýlích na obličeji a s vlající bílou šálou vjel krátce před druhou do města pod Slepičími horami.

Vítejte v Trpaslíkově, pomyslel si u cedule s nápisem: Vítejte. Město je monitorováno městským monitorovacím systémem.

Projel kolem opuštěných kasáren, bývalé dívčí školy, benzínové pumpy předělané na hernu a nového kina, a to je pár kroků od kaple dávno, dávno zrušeného kláštera, staronově s lidovou školou umění v tlustých zdech, až tam, kde je za domy a stromy skrytá hřbitovní brána. A tady je. Brána na onen svět s věcným oznámením.

Prudce zatočil volantem a zajel na malé parkoviště.

Co jste vy, byli jsme i my.

 

2.

Co jsme my, budete i vy.

Připomínka smrtelnosti, nebo ceny života. Triumf smrti, právě teď tak nepříjemně aktuální. Mezi zaparkovanými škodovkami, oježděnými golfy a escorty postával hlouček spolužáků. Ve smutečních oblecích vypadali jako hejno havranů. Zahlédl Kundíka, i když byl nejmenší a navíc teď už bez věnce kudrn kolem hlavy, uprostřed stál Chára, vysoký a kostnatý, a důležitě mával rukama. Snad něco důležitě vyprávěl, možná vydával organizační pokyny. Byli tam. Petr Pravda, Roman Prorok, dvojčata Kája a Pája, ale dvojčata to nejsou, ani sourozenci, ale pořád jsou spolu, nerozluční jako dvojčata, Fíla, Vejdělek, Hora, Talián…

Také on byl v tmavém, v novém obleku od Bosse, ale sněhobílá barva jeho naleštěného kabrioletu tady působila nepatřičně. Jako bílá vrána.

A holky nebylo nikde vidět.

„Hele, kluci, Martin, Martin je tady.“

„Ahoj, všichni.“

„Držíme ti místo,“ uvítal ho Kundík.

„Právě jsme si říkali, že možná nepřijedeš,“ řekl Fíla. Stále ještě nosil ten svůj starý účes na prdel, pěšinku uprostřed hlavy, teď dost prořídlý, s kouty a šedinami, k smíchu tehdy i teď, fakt komik.

„Slíbil jsem, že přijedu.“

„Mysleli jsme, že možná budeš někde v cizině…“

„Jsem tady.“

„Čau, dobrodruhu,“ řekl jako obvykle Pivní pes, „nevšímej si toho, oni jen tak žvaní, žvaní, proto, že nemají co říct. Jako bys je neznal.“

„Nazdar, vole,“ vítal ho Talián.

„Proč mu říkáš dobrodruhu?“ Podivil se Roman Prorok.

„Přijel jsi jako Martin“ řekl Vejdělek, „ten svatý na bílém koni.“

„Jo, ten, tak ten jezdí až v listopadu.“

„Výtečně, ty jsi byl vždycky nejchytřejší,“ řekl Chára, když si podali ruce, ale jako kdyby tvrdil opak. Ano a ne. Celoživotní soupeř, soupeř od prvních školních let, od prvních olympiád. Výtečně. To slovo často říkal Pan Vajíčko a Chára ho po něm opakoval.

Jestli není lepší držet hubu.

„Už jsem to všem říkal, ale když jsi přijel poslední a zase pozdě, musím to zopakovat ještě jednou,“ řekl Chára, zosobněná výčitka. „Ve dvě, vlastně to už bude za okamžik, začíná poslední rozloučení v naší obřadní síni, já se s Panem Vajíčkem rozloučím za nás za všechny, ale kdybys chtěl…“

„Ne, to není třeba.“

„Vskutku. Ale zmeškal jsi osobní rozlučku s nebožtíkem a rakev už je zatlučená.“ To nevadí, pomyslel si, to vůbec nevadí. „Poté následuje obřad uložení do země.“ Tak ani u toho být nemusím. „A na drahého zesnulého budeme vzpomínat při malém posezení v restauraci Lotosový květ hned vedle radnice.“

„Nebyla tam dřív prodejna nábytku?“ Pošeptal mu Vejdělek.

„Hele, nešťourej.“

„Zase bude rejže, jako ve školní jídelně.“

„Točí tam vůbec pivo?“ Zeptal se opatrně Pivní pes. „Čaj pít nebudu,“ řekl vzpurně.

„Neblbni, člověče,“ naštval se Chára.

„Na mě se nemůžeš zlobit, vždyť víš, že jsem blbej,“ vymluvil se Pivní Pes.

„Zanechte vší naděje, kdož vcházíte, guláš se šesti nebude,“ řekl jim.

„To je Petrarca, že?“ Cháru to zaujalo. „Samozřejmě až na ten guláš, ten sis vybájil.“

„Ne, to je Dante Alighieri.“

„Vážně? Přísahal bych, že tohle napsal Petrarca.“

„Je to z Božské komedie, doma si to můžeš ověřit ve své sbírce citátů.“

„Pánové, zdá se, že se teď začneme častěji setkávat na pohřbech než na třídní slezině,“ oznámil jim Kundík.

„Nestraš, prcku, a nevnucuj se s tragickými kecy,“ odbyl ho Roman Prorok.

„No řekni, Martine.“

„Kde máte holky? Nikde je není vidět.“

Ale byly tam. Stály sražené v hloučku u vchodu do obřadní síně, a v tom hloučku zahlédl i Milevu a zamával na ni.

„Tu jsem ti vždycky záviděl,“ řekl Chára.

„Kdekdo mi závidí.“

„No a jak se ti daří?“ Zeptal se Chára.

„Moc dobře.“

„Nevypadáš šťastně.“

Takový byl vždycky, nikdy nikoho nenechal lacino a bez šrámu vyklouznut z nastražené pasti. Ale on už věděl, jak na něj.

„Nikdy jsem nikomu netvrdil, že jsem šťastný, jenom bohatý.“

Na Chárově ostrém ohryzku viděl, jak ztěžka polknul, jak mu tučné sousto zaskočilo v hubeném krku. Záviděl, vždycky záviděl, známky ve škole i úspěchy u holek, teď možná plnou prkenici. A žárlil.

„Skoro ses nezměnil.“

Chce mít poslední slovo, má ho mít. Ale proč, proč by mu měl dopřát tak laciné vítězství. Řekl proto kousavě: „Ale vy jste se změnili, dívám se na vás a vidím vaše otce, zestárli jste. Stárnete, protože chcete od života tak málo.“

„Zato ty si žiješ v Praze jako prase v žitě, umíme si to představit,“ řekl Fíla.

„Nechte toho kluci,“ napomenula je Máňa smiřovatelka.

Vzpomněl si na Borka, i Borek se ho jednou zeptal, jestli je šťastný ve svém novém životě. Nepřemýšlel o tom. V době, kdy ještě nebyl bohatý, ale to asi nejsem ani teď, pomyslel si, jenom mám dost, víc, než potřebuju, a můžu ukazovat svaly, mělo pro něj nesobecké kamarádství svou cenu. Teď nemám žádné nové kamarády, mám jenom známé, kteří se předhánějí, kdo v drahé restauraci objedná nejdražší šampaňské, kdo přijede na green ve větším autě, s lepším bagem nebo s luxusnější kočkou.

„Vskutku.“ Řekl ještě, řekl to, aby Cháru spletl, popíchl, naštval. Vskutku, i tohle slovo požíval Pan Vajíčko často, a Chára ho po něm často opakoval, snad měl pocit, že se tím povyšuje nad obyčejné lidi, lidičky z maloměsta, kde se narodil, žije a zřejmě i zemře v aureole vlastní představy o úctě spoluobčanů k úspěšnému sousedovi. „Ty snad víš, Milane, jak být nesobecký v sobeckém světě?“

Ale vypadáš dobře, máš se asi dobře, určitě se máš dobře, říkali jeden přes druhého spolužáci, jako by to chtěli potvrdit, anebo se ujistit, že to tak není.

„Martine!“

„Milevo.“ Tobě Milevo jsem chtěl psát verše, kvůli tobě jsem napsal: a noc, v níž jsem tě bral do dlaní je plná stínů, slov a sténání. Vzpomeneš si ještě někdy na naši první noc u kostela…

„Ahoj.“

A seběhly se i ostatní holky.

„Ahoj, Martine, ty náš kluku zlatej, jak se máš, jak to děláš, že vůbec nestárneš, a co teď vlastně děláš…“

„Ester, rád tě vidím. Jak se máš ty?“

„Dobře.“

Přišla ve starém kalhotovém kostýmu a pytlovitém kabátě.

„A kde jsi nechal své dlouhé vlasy, Martine?“

„Tam, kde Kundík kudrny.“

„Tam, kam vyhodil své sny,“ řekl Chára, byl chytrý, byl mazaný.

„Čím se živíš?“ Zeptala se Kotrmela. „Říká se, že…“

„Jsem soukromé očko.“

„Ty jsi vážně detektiv?“ Řekla udiveně tlustá Pilátová. „Někdo jako Sherlok Holmes? Nevěděla jsem, že něco takového u nás existuje, myslela jsem, že už jsou jen v detektivkách.“

„Vždyť jsi vystudoval práva.“

„Podívej, Chára je chemik, a co dělá…“

„Černýho havrana,“ řekl Talián.

„Máš pistoli?“ Zeptal se Hora, major ve výslužbě.

„Podle rozkazu, soudruhu majore.“

„Vole!“

„Co tě to napadlo?“ Zeptala se ještě Pilátová.

Začal jim vyprávět historku o založení pátrací firmy, která informace o sledovaných osobách získává vybíráním popelnic. Rád jim s vážnou tváří vypravoval báchorky už na gymnáziu, přeháněl, vymýšlel si, bavilo ho, že nedokážou rozlišit fantazii od skutečnosti, co je pravda, a co ne.

„Nikdy to na něm nepoznám,“ postěžoval si Pavel Rosa. „Nikdy nepoznám, jestli kecáš, nebo mluvíš pravdu,“ obvinil ho.

Bylo až komické, jak jim jeho výmysly připadaly reálné, a když s poťouchlým úsměvem, řekl něco pravdivého, nevěřili mu.

„Byl jsi v novinách, četli jsme tvoje články,“ řekl Vejdělek, jako kdyby mu něco vyčítal. „Nic tě nebaví. Jsi jako Ota, u ničeho nevydržíš.“

A přitom jim mohl říct, přece všichni víte, anebo byste měli vědět, že jsem to byl právě já, kdo tady u nás začal s pátrací žurnalistkou, ta se hodně podobá policejnímu vyšetřování. Ale věřili by mu? Nejspíš by zase řekli, už se na nás zase vytahuješ, tak se tak nevytahuj.

„Jak umřel, víte to někdo?“ Zeptala se Máňa.

„Byl zklamaný, zklamaný z téhle nové doby,“ řekl Chára, „všechno, co měl rád, pozbylo při honbě za ziskem smysl.“

„Na pocity se neumírá.“

„Tak myslím, že budeme muset jít, za pár minut začínáme,“ oznámil Chára.

V zatemněné obřadní síni si sedli s Pivním psem až dozadu.

„Pořád chlastáš pivo?“

„Denně udělám aspoň pět kousků, to je norma, o víkendu víc.“

Na černém katafalku stála rakev a mrtvý byl v ní. Už ho nikdy neuvidím. Představoval si, jak tam leží, malý obtloustlý pán v plandavých kalhotách, s příliš dlouhými rukávy na neforemném saku, viděl ho v jeho staré podobě, jako by žil. A přitom už není. Rakev byla z tmavého hnědého dřeva s jednoduchým kováním a připadala mu malá pro velikána.

„Vídáš se ještě s někým ze třídy?“

„Někdy. Někdy se ozve Talián. Víš, že Talián je strašně bohatý? Je to největší majitel pozemků, lesů, orné půdy a pastvin, snad poloviny jižních Čech, u Písku má obrovský statek s jezdeckými koňmi. Skoupil kdeco od Písku po Šumavu. To jsou ty zvláštní okolostojičnosti,“ řekl bez závisti, „jeden má víc, než potřebuje, a druhý holou prdel. S Hůlou zajdeme občas na pivo, ale změnil se, teď pije víno a má málo času. A Cháru nemusím do smrti ani vidět, pokaždé vede ty svoje pohřební řeči. A co ty, scházíš se s někým v Praze?“

„Nemám čas, na nic nemám čas.“

„Ani s Kotrmelou.“

„Je to blbá učitelka tělocviku, hnusná a protivná, ale vidíš, kam až to dotáhla, na ministerstvo školství, a kdoví, co bude dál. Jestli se politika bude dál posírat tímhle tempem, skončí možná ve vládě nebo v parlamentu.“

Přehlušily je varhany. Varhaník zahrál něco vznešeného, snad fugu, a Chára, celý v umrlčí černi, smrtelně vážný a s tragicky profesionálním výrazem v asketické tváři předstoupil před své publikum. „Vážení pozůstalí,“ řekl. Řekl vážně vážení pozůstalí? Mohl přece říct, milí spolužáci, vážení hosté, ale řekl vážení pozůstalí, a vlastně proč ne, nejsou tu jen spolužáci z jedné třídy, přišli bývalí studenti z jiných ročníků a přišli i obyvatelé městečka, protože zemřel pan profesor Jan Malý, učitel zdejšího gymnázia, místní veličina, kronikář města a organizátor zdejší kultury. Sluší se přijít a dát poslední sbohem. „Byl to skvělý vychovatel mládeže,“ řekl dále Chára. Učil přesně podle osnov, vzpomněl si. „Byl vždy plný života a uměl se radovat z každého okamžiku života, z každé malé radosti a tu radost uměl rozdávat.“ Nikdy nechyběl na oslavách Prvního máje, pomyslel si, ale tohle Chára neřekl. Místo toho slíbil: „Nikdy nezapomene.“ V malém prostoru bylo dusno a vzduch kazil pach laciných svíček a květin vadnoucí v pohřebních věncích. „Milý pane profesore Malý, nikdy jste nebyl malým, opravdu nikdy na vás nezapomeneme,“ slíbil Chára. „Vážení pozůstalí,“ řekl, vážně to řekl už podruhé, „prosím, abyste teď povstali a minutou ticha vzdali hold našemu velikánovi.“

„S tělocvikem nejdál dojdeš,“ řekl Pivní pes.

Varhany za jejich zády spustili rekviem, šest silných mužů vyzvedlo rakev na ramena a neslo ji širokými dvojitými dveřmi ven. Na hřbitov, k čerstvě vykopané jámě.

„A co víš o Ester?“

„Nikdy se nevdala a teď právě žije s nějakou pochybnou existencí.“

Nikdy se nevdala, obětovala se pro sourozence a teď žije s dalším lůzrem, přeložil si to. Obětuje svůj život člověku, který si její oběť neuvědomuje, a možná jí i pohrdá, utrácí život při záchraně někoho, kdo o záchranu nežádá, neprosí, a nebude za ni vděčný.

„Když ji sourozenci přestali potřebovat, nevěděla pro koho žít a neuměla žít jen sama pro sebe. Tohle se tobě stát nemůže.“

Zůstal sedět, i když všichni vstali a odešli. Nechci ho pohřbít, nechci to, nechci to ani symbolicky.

„Ty nepůjdeš?“ Zeptal se Pivní pes.

„Nebudu házet hlínu na jeho rakev, i když už to asi není on.“

„Ale je to tradice.“

„Já nechci. Ty klidně běž s ostatními.“

Nikdy nezapomeneme, slíbil před okamžikem Chára, připomněl si, když Pivní pes zmizel v bílém obdélníku světla a on zůstal sedět sám, ale pravdivější by bylo říct, že zapomeneme a snad jednou za čas si někdo z nás vzpomene, ale to Chárovo nikdy nezapomeneme, zní rozhodně lépe. I když, co je na světě na věky věků, věčné a nekonečné kromě smrti…

Většinu času neexistujeme.

 

3.

Oslava velikána.

Náměstí se jmenuje Malé, ale proč malé, když velké ve městě není, a nikdy nebylo, a navíc je jediné… Říkalo se mu malé snad odjakživa a malé skutečně bylo, skoro kapesní, a jaké jiné v takovém zapadákově, pomyslel si, když Chára před hotelem Slovan vyhlásil malý kvíz. Snad aby otestoval unavené paměťové buňky bývalých spolužáků, anebo dal najevo svou převahu lokálního patriota nad všemi, co rodnou hroudu opustili.

„Mládeži, jak se jmenuje toto náměstí?“ Zeptal se a hned si odpověděl: „Malé. A brzy ponese jméno profesora Jana Malého.“

„Vážně, podle Pana Vajíčka?“ Podivila se Pilátová.

„Tak v tom případě by se mělo jmenovat Vaječný trh,“ řekl posměšně, skoro cynicky Talián.

„Ježíš, neblbni, teď jsme ho pohřbili,“ okřikla ho Pilátová.

Chára to přehlédl.

„Ale dřív se jmenovalo Náměstí Svobody,“ řekl a při tom si vzpomněl: na Náměstí Svobody spadla holka do vody, vzpomněl si na jeden ze svých studentských básnických pokusů, kdo jí z louže pomůže...

„A zase musíš být první, zase víš nejvíc, zase chceš být ten nejchytřejší z nás,“ řekl Chára.

Nebyl tu několik let, ale něco se nezměnilo. Hotel Slovan v rohu náměstí, radnice a stará kašna místo pranýře uprostřed. Jenom obchody jsou jinak, místo knih v podloubí prodávají povlečení, ručníky a utěrky, z lékárny je hodinářství a v bývalém Pramenu mají Vietnamci snad všechno. A v prodejně nábytku vaří čínská rodina z Tchaj-wanu kousky vepřového masa v sójové omáčce.

„Ve skutečnosti jsou ze Západního Německa,“ poznamenal Chára.

„Kdo chybí?“ Zjišťovala Pilátová. Učitelka!

Krch, Harašta, Kokeš, Dvořáková, Piškula a ještě Haklová… Vypočítávali spolužáci na prstech a on si při tom zkoušel představit jejich tváře. U některých se mu to nedařilo, neviděl je příliš dlouho. Třeba Piškula, ten šplhoun, byl vždycky bílý a buclatý jako sádrový andílek, jak ale vypadá teď s odstupem několika desetiletí, možná jako důstojná busta tlustého antického filozofa, kdoví. „A Ota?“

„Ten už mezi nás nechodí.“

„Je v nějaké sektě, úplně mu vymyli mozek,“ řekl Kundík, „Našeho Otu, kamarádi, už asi nikdy neuvidíme.“

„Ota Lyra, řečený Laryngolog,“ připomněl jim Pavel Rosa, „byl pro nás důležitý, vždycky něco organizoval.“

„Teď to organizuje Chára,“ řekl Fíla.

„Vůbec nevím, proč jste mu tak říkali,“ řekl Vejdělek.

„Jeho matka přece pracovala na ORL.“

„Cože! Kde?“

„Na otolaryngologii,“ slabikoval snaživě Chára. Aby ho nikdo nepředběhl.

„Teď vím, co před tím.“

„Ušní, nosní, krční,“ přeložil mu to Hůla.

„Všechno začalo tím, že nedostudoval, nemá pořádnou práci, rodinu, ani děti,“ řekla vážně Pilátová. „Vážně je v nějaké sektě?“

„No ano, prý vstoupil do sekty, někdo mi říkal, že se dal k Satanistům.“

„To snad ne, oni zabíjejí malé děti,“ vyjevila se Pilátová.

Chudák Ota neuchytil se v novém řádu, stejně jako v tom předchozím, kdoví proč, možná je mu cizí každý řád, pomyslel si.

„A co dělá?“

„Někde dělá, snad u soustruhu v Jihostroji,“ řekl Chára, „víc o něm nevím.“

„A Tůmovi?“

„Jana a Franta? Ale ti to z Francie nemohli stihnout.“

„Já jim pošlu fotografie,“ slíbil Chára.

„Tak to jsme, zdá se, všichni, a víc už nás asi nebude.“

„Spíš míň,“ Kundík začal věštit jako ze skleněné koule.

„Hele, nestraš.“

„Tady přece bývala prodejna nábytku,“ pošeptal mu Talián, bohatý majitel lesů, vod a strání, snad poloviny jižních Čech.

„Neslyšels Fílu? Co bylo, bylo. Teď to tady řídí a organizuje Chára.“

„Nesnáším čínský nudle. Lezou mi krkem.“

„A taky ti čouhají z bot.“

„To je sláma, ty vole, já jsem sedlák, mám ranč s dostihovými koňmi, přijeď se někdy podívat. Vysadíme tě na Fleše, uvidíš, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského sedla. A chci si s tebou v klidu pokecat.“

„Někdy snad.“

„Nebyl jsi u hrobu,“ vyčetl mu Chára, „to se nedělá.“

„Vím, je to zvyk, já ale nechci vidět jeho hrob, jámu, kterou zmizel z našeho světa.“ A navíc tam někde leží Trumpeťák, spolužák a kamarád z bigbítové kapely, který umřel příliš brzy, pomyslel si. „Nikoho z vás nechci vidět v hrobě, ani si ho v něm představovat. Nevím, jestli to právě ty pochopíš,“ řekl Chárovi, „ale tak to je.“

„Martine, sáhla na tebe smrt,“ řekl Kundík. 

„Jsi sobec,“ vyčetl mu Fíla.

„A jaký jiný v tomto sobeckém světě.“

„Je sobec, proto mu patří svět,“ řekl Talián. „Všichni dobráci, co by se pro jiné rozkrájeli, všichni sluníčkoví lidé, všichni obětaví, nesobečtí a skromní se mohou rozdat, obětovat pro jiného, pomoct jednomu člověku, a mohou se při tom dojímat vlastní dobrotou, ale nic nevytvoří, svět nezmění, nic po nich nezůstane, a jejich život pro ně má smysl, jen dokud nepochopí, že život je jen to, co právě žijeme, a žádný vyšší smysl nemá.“

„Ale on vždycky všechno přeháněl,“ řekla Kotrmela, „na někoho takového snad ani nejsou osnovy.“

„Nejsme ve škole,“ bránil ho Pivní pes.

„Martin je mimořádná osobnost,“ řekl Jonáš, „neříkám, že je dokonalý, ani nejlepší z nás, promiň, Martine, neříkám, že může být vzorem, dobrým příkladem pro školní děti, říkám jen, že jeho vrozené vlastnosti ho předurčují k úspěchu a je dobře vybavený pro záludnosti každodenního života. Není to jeho zásluha ani hendikep, sám sobě je měřítkem velikosti, je, jaký je, a nemá smysl mu to vyčítat.“

„Je snad bůh?“

„Spíš padlý anděl.“ Ani si nevšimnul, kdo to řekl.

„Ne, nic lidského mu není cizí,“ řekl Chára.

„Doktore, vůbec nevím, co tím chceš říct, byl to chvalozpěv na Martina Zlatníka, nebo mu jen lezeš do zadku,“ podivil se Vejdělek.

„Nikoli,“ řekl Jonáš, „jen vám říkám, kdo je, a proč je zbytečné ho za to peskovat, a že je marné chtít ho změnit.“

„Nechcete toho nechat,“ ohradil se proti nevyžádanému rozboru osobnosti. „Já nikoho z vás neanalyzuju, nepitvám, nesoudím.“

„Jak to že ne, děláš to pořád, v každé větě, v každém slově, pořád nás poměřuješ, vážíš, posuzuješ k obrazu svému,“ řekl Chára, byl přece chytrý. „Ale máš ty, právě ty právo soudit?“

„Počkejte, to mě zajímá. Fyzicky silný člověk se pozná podle svalů, jak ale jak poznám jeho psychickou sílu?“ Zeptala se Pilátová.

„Silná osobnost má silně rozvinutou emoční inteligenci, která je pro zvládání života nepostradatelná, čím nižší dávka emoční inteligence, tím víc síla osobnosti upadá,“ přednášel Jonáš. „Emoční inteligence ovlivňuje, jak lidé zvládají své chování, a co formuje jejich osobní rozhodnutí.“

„Ty ses minul povoláním,“ řekl mu, „neměl bys pitvat mrtvé, když to samé dokážeš s živými.“

„Počkej, nech ho mluvit, mě tohle vážně zajímá,“ okřikla ho Pilátová. „Ale mluvíš moc odborně.“

„Neztrácí čas litováním sebe sama ani toho, co bylo, nebylo. Nebojí se změn a využije každou příležitost. Nezaměřuje se na věci, které nemůže ovlivnit. Nesnaží se zavděčit všem.“

„To sedí,“ řekl Fíla.

„A nelpí na minulosti.“

„Co chcete, je to dobrodruh, vždycky byl,“ bránil ho Pivní pes.

 „Samozřejmě,“ řekl Jonášovi, „nežijeme jiný život než ten, který právě ztrácíme, a neztrácíme jiný život než ten, který právě žijeme.“

„Neočekává okamžité výsledky.“

„Ten? Naopak, myslí jen na to, jak z ničeho něco vytřískat!“ Namítl major Hora.

„Nebojí se být sám…“

„Tak to jediné ti věřím,“ řekl Fíla.

„Chtěl jsem říct, že se nebojí být sám sebou.“

„Já ničemu z toho nevěřím,“ řekla Kotrmela, „je takový sobec, že se divím, že dokáže žít sám se sebou,“ řekla. To ho překvapilo, taková myšlenka, od ní by nic podobného nečekal.

„Tohle už jsem říkal,“ řekl Jonáš, „mimořádné osobnosti mají silné ego, proto jsou mimořádné a silné a nám všem připadají sobecké, jsou ale motorem vývoje lidské společnosti. Kdyby byli Caesar, Cromwell nebo Napoleon laskaví jako Esterka, promiň, Esterko, nikdy bychom se o nich neučili. Ale připomínám, že potřebujeme i nesobecké lidi, kteří nám všem ukazují cestu k absolutnímu horizontu,“ skončil Jonáš tu podivnou oslavně neoslavnou řeč.

„To se pleteš, potřebujeme pořádek a silnou vládu, která konečně zatočí s tuneláři, příživníky, feťáky a s prostitucí,“ řekl major Hora.

„Mládeži, nehádejte se,“ řekla Máňa, věčná usmiřovatelka všech sporů.

„Nezoufej, soudruhu magore, možná se už brzy dočkáš vlády želené ruky,“ řekl Horovi. „Jenom nám už nebudou vládnout tvoji komunisté.“

„Cože! Myslíš to vážně?“ Vyjevil se Pavel Rosa. „Zase nevím, jestli si děláš srandu, nebo to myslíš vážně.“

„Martine, neblbni, vyhráli jsme, máme demokracii, právní stát, tržní ekonomiku,“ poučil ho Petr Pravda.

„Vyhráli jsme, ale co je napořád. Mění se lidé, názory, motivy pro rozhodování, a přitom nefunguje společenská paměť, která by lidstvo varovala, technika a technologie mění svět obrovskou rychlostí, a my máme mozky z doby kamenné a jednáme podle jednoduchých stereotypů. A tak nám svět ujíždí pod nohama, a my mu nerozumíme, denně se na nás valí tolik událostí, že je nemůžeme pochopit, a proto ani zvládnout. Bezmocní lidé ohromení strachem o sebe si nakonec zvolí to nejednoduší řešení, autoritářský režim, diktátora.“

„Prosím tě, neblbni, nestraš.“

„Vážně, už teď žijeme v troskách polistopadové demokracie a jen chabě je bráníme. Myslím to vážně.“

„Ty, Martine, ty když řekneš, myslím to vážně, mám pocit, jako bys říkal, vážení diváci, teď vám řeknu dobrý vtip,“ řekl Pavel Rosa, asi se naštval.

„Nomenklaturní a estébáčtí hajzlové zbohatli na naší sametové naivitě, dva příklady za všechny, generál Kredenc, řídil a organizoval komunistický teror, a teď poučuje studenty, co byla sametová revoluce, a plukovník Přebytek, co rolníkům sliboval, že na revoluční Prahu vyrazí s tanky, zachraňuje s prezidentem Šumavu.“

„Jé, soudruha plukovníka já znám, zaradoval se major Hora, on se ale tak nejmenuje, ve skutečnosti to je…“

„Pst, nejmenovat,“ upozornil ho Pavel Rosa.

„Už zase mluví v šifrách a vy si hoďte korunou, vážně, nevážně,“ řekl Chára.

„A ty, Martine, ty vážně neděláš nic pro toho velkopekaře a velkouzenáře, nesbíráš pro něj špínu na jiné lidi?“ Zeptal se Pavel Rosa.

„Ne.“

„Proč ne?“

„Myslel jsem, že tobě peníze nesmrdí,“ přidal se Fíla.

„Každý máme své dno.“

„Hele, já jsem rád, že šel do politiky, s tou zkorumpovanou pakáží ve vládě a v parlamentu se už nedalo podnikat,“ řekl Talián. „Pořád jen brali, nastavovali dlaně, dej příspěvek do prasátka.“

„Ty aspoň máš z čeho dávat,“ řekl Fíla.

„Myslíš, že mám fond na úplatky pro každýho hamouna,“ naštval se Talián.

„Politici všechno rozkradli,“ přidal se major Hora.

„Mně se jako ministr financí líbí, uvažuje racionálně,“ řekl Vejdělek. "Bude stát řídit jako vlastní firmu, a hlavně nerozhazuje. Já mu věřím."

„Budu souhlasit jedině s tím, že voliči museli být hodně zoufalí, když volili estébáka a kariérního komunistu,“ řekl Taliánovi.

„Kluci, nehádejte se, pojďte se bavit o něčem jiném,“ řekla Máňa.

„Vzpomínáte si, jak se na nás Pan Vajíčko v hodinách literatury zlobil, když jsme neuměli rozebrat básničku?“ Začal Roman Prorok.

„Pařezy stoletý sekyrou netknutý,“ říkal.

„Házejte perly sviním.“

„Třeba báseň o hříbátku, jak to Jonáš voral.“

„Ale taky nás hodně naučil, říkal nám věci, které nám nikdo jiný neřekl.“

„Merde, garda umírá, ale nevzdává se.“

„Někdy si říkám, jestli to nebyla póza,“ řekl, „a jestli za těmi heroickými frázemi neskrýval nějakou lež, něco srabáckého, možná něco, co ho trápilo…“

„Jestli ustoupím, zastřelte mne!“

„Neblbni, majore, nikdo tady nemá zbraň, leda náš zlatý hoch.“

„Ale to on říkal.“

„Merde! Kluci, napijeme se, spláchneme to,“ řekl Pivní pes.

„Všichni jsou trpaslíci vedle Napoleona Bonaparta.“

„I tohle říkal.“

„Co víme, víme od něho,“ řekl Chára.

„Ale vždyť to není pravda,“ naštval se. „Nic opravdu důležitého nám neřekl, nadiktoval nám, co se máme nabiflovat, a šlus. Historie podle něj byla vývojem od prvobytně pospolné společnosti ke komunismu, pokrok byl rozvojem výrobních prostředků a samotné dějiny řešením rozporu mezi výrobními prostředky a výrobními silami, a jako bonus suma letopočtů k zapamatování.“ Ale cítil, že tohle není celá pravda. Něco mu uniká? „A v literatuře? Totéž přes kopírák, nadiktoval nám sezam povinné četby a po čase zkontroloval čtenářský deník. Zkoušel, kdy se narodila Božena Němcová, kdy umřela, májovci, ruchovci, lumírovci, a basta fidli, nikdy nám o literatuře nic opravdu důležitého neřekl.“ Ale možná se nezlobil na Pana Vajíčka, zlobil se na sebe „A tak, co nevíme, nevíme jeho vinou.“

„Byli jsme telata,“ bránil Pana Vajíčka Pavel Rosa.

„Byl jsi jeho oblíbenec,“ řekl Kája, možná Pája.

„Já?“ Podivil se.

„Protěžoval tě, pomáhal ti,“ zaútočil Chára, tvrdě jako při běhu na sto metrů, při školním utkání ve volejbale.

„Mne…“

„Právě tebe podporoval v literárních začátcích,“ řekl Chára, „a to že z tebe je jenom bankovní konto, není jeho vina. Myslím, že právě ty jsi ho nejvíc zklamal.“ A když nikdo nic neříkal, a ani on se nebránil, Chára přidal vítězný smeč: „Kdo z nás ho může soudit, kdo ví, čemu musel v životě čelit, a kdo ví, co všechno jsi udělal ty v Praze, aby ses dostal nahoru. Přijel jsi dnes se štítem, všichni jsme tě viděli, ale jsi právě ty vítěz?“

„Pan Vajíčko přece říkával, nesuďme nikoho, pokud jsme nebyli ve stejné situaci jako on,“ řekla Mileva.

„Já ho přece nesoudím. To vy jste začali, to jsi začal ty,“ obvinil Cháru.

„Jenomže my vzpomínáme v dobré a ty ve zlém.“

„Nehádejte se,“ řekla Máňa, usmiřovatelka sporů.

„Říkalo se o něm, že v tom starém domě u řeky žil s trpaslicí, která mu posluhovala a poskytovala i jiná potěšení,“ řekl najednou Fíla.

„Neblbněte,“ rozzlobil se Chára, „měl přece krásnou mladou ženu.“

„Ale ta se s ním rozvedla.“

„Určitě to byla zlatokopka, ta šla po penězích,“ řekla Kotrmela.

„Pan Vajíčko žil skromně, nosil jeden oblek, určitě měl peněz jako želez,“ řekl Hora.

„O mrtvých jen dobře. Jak je to latinsky, kdo to ví?“

„Nihil novi sub sole,“ řekl někdo.

„Ne, to znamená nic nového pod sluncem.“ Ale vytahovat se na ně nechtěl. „De mortuis nil nisi bene, tak je to správně, o mrtvých jen dobře,“ řekl.

„To jo, nic nového pod sluncem, vytahuješ se jako vždycky,“ řekla Kotrmela.

„Kamarádi, nehádejte se, nemá to smysl. Už nejsme nejmladší,“ řekl nad talířem čínských nudlí Kundík, „tak proč se tady do prdele hádáme, vždyť už nám je přes padesát. No řekni, Martine…“

„Dokud máš zuby, žiješ,“ poučil ho Vejdělek.

„A do důchodu daleko,“ zavtipkoval Hora, inženýr tankových vojsk, předčasně ve výslužbě.

„Vám se to kecá, kluci, my holky jsme na tom hůř.“

„Já se tak necítím, mám novou mladou milenku, studentku,“ pochlubil se a pomyslel na kabelku od Vuittona. Vlastně za moc nestojí, je omezená a většinu času si hraje s drahým mobilem, který jsem jí koupil, ale tohle si nechal pro sebe, možná v jeho omezené paměti čtyř gigabajtů hledá odpovědi na své jednoduché otázky, ani to neřekl.

„Prosím tě, co ty bys s takovou mladou holkou dělal. Kolik jí vůbec je?“ Zeptal se Fíla a tvářil se tragicky, tvářil se stejně zoufale jako jindy.

„Devatenáct, dvacet, co na tom záleží. Já se o takové věci nestarám.“

Ale proč jim to vykládám?

„A kolik bude té příští, šestnáct, čtrnáct?“ Zeptala se Kotrmela. Kysele, upjatě, jako by psala komplexní hodnocení pro školního inspektora.

„Věk není tělesná vada,“ řekl Talián.

„Prosím tě, co nám to tu vykládáš!“ Naštval se Roman Prorok.

„Přátelé, hlavně žádné nežádoucí asociace,“ řekl Pivní pes hlasem Pana Vajíčka.

„Kde ty, Martine, ty holky sháníš?“ Podivil se Petr Pravda.

A Chára se zeptal: „Může být děvkař pro někoho morální autoritou a jeho soudcem, a vlastně může být soudcem nás všech?“

„Zlatý neznamená svatý, říkal pan Vajíčko,“ bránil ho Pivní pes.

„Proč by nemohl?“ Bránil se sám. „Já vás přece nesoudím, vím, že kdo soudí, bloudí, ale taky vím, že vím víc, víc, než vy kdy budete znát.“

„Tak se na nás nevytahuj,“ řekla jako ve škole Kotrmela, pořád ta blbá bublina.

„Žiješ bez cíle,“ vytkla mu Pilátová.

„Žiju si sám pro sebe.“

„Žiješ naprázdno,“ řekl Petr Pravda.

„Martine, co tě na ženě zaujme jako první?“ Zeptala se Esterka.

„Úsměv.“

„To ti tak věříme,“ zabručela Kotrmela, sama se usmát neuměla.

„Počkejte, nechte toho,“ přerušil je Chára, „já vám chtěl něco důležitého říct, nechci se hádat, a zvláště dnes, vlastně jsem chtěl právě tebe, Martine, o něco důležitého požádat.“ Polkl, až mu ohryzek poskočil. „Žádám tě, abys napsal laudatio, oslavu pana profesora.“ A ještě řekl, že ji zaplatí, nechá ji vytisknout jako publikaci, pro každého spolužáka, pro každého v tomto městě, nebo ji uveřejní v krajských novinách, možná obojí. „Dlužíme mu to, je to náš pan profesor, náš velikán,“ řekl nakonec.

„Nejsou velcí lidé, všichni jsme jenom opice tohoto vznešeného ideálu.“

„Martine, vážně, on je náš velikán,“ řekl znovu Chára, „víme o něm všechno, každý z nás o něm může dlouhé hodiny vyprávět, ale ty jsi jediný, kdo může takový chvalozpěv pro starého pána napsat.“

„Jediný? To tedy nevím…“

„Já vím, ty se o takové věci moc nezajímáš, jsi povýšený, povýšený nad vším. Ale ty mu to dlužíš, dlužíš mu to,“ zopakoval, snad aby zdůraznil jeho závazek, nebo jen proto, že opakuje často.

Spolužáci ho začali přemlouvat: To je dobrý nápad. Martine. Napiš to. Vážně, kdo jiný…

„Kdo z nás má básnické střevo jako ty,“ řekl Chára a zaškaredil se. Asi ještě nepřekousl, že ho tenkrát před lety připravil v literární soutěži o vavřínový věnec. O nic nejde, je to jen bobkový list, řekl mu tenkrát, ale Chára to nepřekousl a asi to v sobě nosí dodnes.

„Hříchy mládí, kdo tenkrát nepsal holkám básničky.“

„Vždyť jsi vydal knížku.“

„Správně,“ řekl Pavel Rosa. „Proč jsi toho vlastně nechal?“

„Trocha poezie nikoho nezabije, ale ani neuživí.“

„Říká se, že v Praze obchoduješ s ruskými mafiány,“ řekl Fíla. „Je to pravda?“

„Samozřejmě.“

„Martine, co je na tom? Napíšeš životopis jako ve škole, psali jsme ho někdy ve druháku nebo ve třeťáku jako slohové cvičení,“ řekl Vejdělek.

„Určitě jsi dostal jedničku,“ neodpustil si Chára.

„Martine, teď vážně, byl jsi náš poeta bonus, aspoň Pan Vajíčko to vždycky říkal. Psal jsi tak hezky. Proč už nepíšeš?“

Tobě, Milevo, tobě jsem psal verše, ale je to dávno… „Milevo,“ řekl, „znáš ten pocit, když se v zimě brzo ráno probudíš a venku je nasněženo, všude leží sníh, bílý a neporušený, panensky čistý, bez jediné stopy, ty stojíš na prahu domu a váháš udělat první krok, protože víš, že tím tu neposkvrněnost svým nenávratně porušíš, zničíš…“

Ty jó, vydechly holky.

„Ten zázrak trvá jen chvíli, uděláš první krok, otiskneš do sněhu svoji stopu a kouzlo je najednou pryč. Tak to je s poezií, vážení, nikdy nenapíšete báseň, která vám zněla v hlavě. Uděláte jenom zbytečný otisk.“

„Nedělej se zajímavým,“ řekl ochraptělým hlasem Chára.

„Nedělám, já jsem zajímavý.“

„Martine, ty jsi opravdu básník,“ vydechla Ester.

„Ale on přece není básník, on je hrozný cynik,“ řekl Roman Prorok, pořád tak trochu v opozici.

„Já ti s tím pomůžu,“ nabídla se Ester.

„Ne, určitě toho máš sama dost, já takovou věc zvládnu sám.“ Ale potom mu takové odmítnutí připadalo příliš strohé.

„Vážně, Martine, on pro nás něco znamenal, něčím byl, a nejen pro nás, obětoval se pro školu a proslavil naše město. Přišel k nám z Prahy, založil recitační soubor a vyhrával s ním na celostátních soutěžích, spočítáš, kolik doktorů a inženýrů vychoval, vždyť si zajdi do školy a prohlédni si tváře na tablech na dlouhé chodbě, takové malé město, tak malé gymnázium a tolik úspěchů. Bez něho by u nás nebylo loutkové divadlo.“

„Možná o něm něco doma mám,“ řekla ještě Ester, „našla jsem to nedávno u nás v knihovně ve staré univerzitní ročence, nechala jsem si udělat kopii. Já to najdu,“ slíbila.

„Tak dobře, tak já to napíšu,“ slíbil.

No vidíš, poklepávali mu po ramenou, bude to dobré, hezké, moc hezké, říkali, a přitom sami nevěděli, co to má být, co z toho bude…

Laudatio pro starého pána.

 

4.

O mrtvých jen dobře.

Byl naštvaný, oslavné pajány nikdy nebyly můj šálek kávy, neměl jsem nic slibovat. Jídlo mu nechutnalo, pivo Eggenberg mu nechutnalo, objednal si kolu, potom kávu a pokaždé dostal vlažnou černou tekutinu. Vyšel na chvíli ven, uvnitř bylo dusno. Budu se s tím mořit, a kdekdo bude dělat chytrého, tak to nebylo, na tohle a na tohle jsi zapomněl, tohle jsi napsal špatně, každý blbeček může kritizovat, i když sám nedá dohromady srozumitelnou větu. A hlavně si budu muset obstarat správné informace, pomyslel si.

„Všechno ti seženu,“ slíbil Chára. Vyšli za ním s Hůlou před restauraci.

„No dobře.“

„Měl mladou ženu, určitě ještě žije, třeba něco ví,“ řekl Hůla. „Pokud vím, žije v Budějovicích, její adresa by měla být snadno k sehnání.“

„Já mám opravdový poklad,“ pochlubil se Chára, „zbyla mi po něm stará truhlice plná pamětihodností,“ jako kdyby mluvil o národním buditeli, „určitě v ní bude něco zajímavého, sám jsem ji ještě neprohlédl,“ řekl ještě, než se vrátil k ostatním do Lotosového květu.

Hůla si zapálil cigaretu a řekl: „Něco ti povím.“ Chytil ho a nepustil, kouřil, držel se ho a řekl: „Martine, znáš tajemství Pana Vajíčka, chceš znát jeho tajemství?“

„A on nějaké má, vlastně měl?“

„Má, určitě měl.“

„Tak povídej.“

„Já vlastně nic přesného nevím, ale než umřel, řekl mi, že by se měl zpovídat, myslím, že ho tížila nějaká zlá vzpomínka na minulost.“

„A to je to tajemství?“

„Ano.“

„Aha.“ A pustil to z hlavy. „Možná bychom se měli vrátit,“ řekl Hůlovi, ale ven se vyhrnuli další spolužáci. Co tady děláte? Starali se. Máte spolu nějaké tajnosti? Vyptávali se.

„Děcka, pojďme se podívat na naši starou školu,“ navrhla Ester.

„A co tam asi uvidíme?“ Protestoval Fíla.

„Velkovýrobnu trpaslíků, co jiného,“ řekl, ale šel s nimi.

Fíla ho po cestě nenápadně zatáhl stranou. „Hele, Martine, ty děláš v Praze velkou kariéru, poraď, jak se dá zbohatnout?“ Zeptal se ho, když zůstali na okamžik pár kroků pozadu.

„Neutrácej.“

„Myslel jsem, že mi prozradíš nějakou investiční fintu.“

„Kupuj krugerrandy.“

„Co je to?“

„Zlaté mince z Jižní Afriky.“

„Je to drahé?“

„Podle velikosti, vlastně váhy. Jedna i za třicet tisíc.“

„Myslel jsem něco jednoduššího, něco, do čeho bych nemusel dávat vlastní peníze, nebo aspoň ne moc.“

„Tak začni krást.“

„Kluci, nezdržujte,“ otočila se k nim Esterka.

„Tudy jsme chodili den co den, vzpomenete si někdy, skoro se to tady nezměnilo,“ vzpomněla si Pilátová.

„My jsme se změnili, od sametové revoluce uběhlo čtvrtstoletí, a my jsme bohatí,“ řekl Talián.

„Všichni ne,“ namítl Pája, byl to on.

„Kdo se stará, má, určitě je nám líp, než za bolševika,“ dodal ještě Talián.

„Ale ty jsi byl taky komunista,“ vzpomněl si Hora.

„Včera není dnes. Byl jsem modrý konzervativec a teď jsem sociální demokrat. Ukaž mi někoho, kdo to tak nedělá. Tenkrát to byla nutnost, kvalifikační předpoklad,“ řekl Talián cynicky, „jako bys to sám nevěděl, bez členství v KSČ nebylo možné dělat kariéru v civilu jako v armádě, a co bych dneska byl, kdybych se za totáče nenaučil dělat kšefty!“

„Někdy je lepší být chudý,“ řekl Pája.

„Někdy ano, ale jsou to tak málo časté případy, že nemá smysl o tom mluvit, ani se tak zařídit,“ řekl Talián.

„Víš, co dělá Krch?“ Zeptal se ho.

„Krch má hrací automaty v Budějovicích, ale nechce o tom mluvit, možná se za to stydí, a tak říká, že pracuje v zábavním průmyslu.“

„A Greta Haklová?“

„Teď se jmenuje Stella a má v Rakousku bordel.“

„Takže i ona je úspěšná!“

„Tak vidíte, že naše škola nebyla tak špatná, jak tvrdí Martin,“ řekl Pavel Rosa, „nějaký základ nám dala, uznej to, Martine.“

„Jestli myslíš, že z nás udělala kurvy, tak asi ano.“

Po půlhodině se vrátili zpátky do restaurace. Úslužní čínští manželé z Německa roznášeli pivo a víno. Kundík se namazal a začal kdekomu vyčítat minulou kariéru, sám se tvářil, já nic já ministrant.

„Kundíku, to, že jsi v Rožmitále v kostele vybíral každou neděli po mši po korunce pro Vatikán, není pojistka na cestu do nebe. A kdyby přece, možná tě v tom ráji bez tříd budeme vítat my polepšení komunisté, protože napravený hříšník je pánubohu milejší než ten, kdo nikdy nezhřešil,“ usadil ho Talián.

„Prcku, jak můžeš věřit?“ Děsil se Vejdělek i malého náznaku něčeho nereálného, nechápavý, ale sebejistý se svým smyslem pro jednoduchou inženýrskou logiku.

„Náboženství je opium lidstva,“ řekl důležitě major Hora.

„Lidičky,“ vysmíval se jim, „vy nevěřící Tomášové, tvrdíte, že nevěříte, a přitom věříte, věříte zprávám v televizi, zprávám v novinách, marketinkovým návodům na jednodušší život a kdejakému šejdíři! Tak proč neuvěřit v boha a příslib věčného života?“

„Ale, Martine, jak si chceš pánaboha představit, jak ho chceš vysvětlit,“ kázal Vejdělek s tou jeho neochvějnou inženýrskou vírou pro přesné míry a váhy dál svoje technologické evangelium.

„A jak ho ty chceš popřít,“ bránil oba, Kundíka i jeho pánbíčka.“

„A ty vážně věříš, že je bůh?“ Vyděsil se Vejdělek.

„Teď dávej pozor,“ mrknul na Káju Pája.

„Není úkolem člověka dokazovat, že bůh není.“

„Počkej, nekličkuj!“

„To vy, soudruzi materialisté, inženýři malé a velké násobilky, pořád věříte, a přitom tvrdíte, ne, věřte politikům každé slovo, i když vám lžou a tolikrát vás zklamali, pořád chcete věřit, že vás někdo z nich spasí, zachrání, že vám poskytne pocit štěstí… Sami vidíte, že víra nepotřebuje důkaz.“

„Teď se to ale snažíš zamluvit, řekl Talián.

„Samozřejmě. Nevěřím, že bůh je starý chlap a sedí na nebesích. Věřím, že materiální svět nevysvětluje všechno, že absolutní víra v bytí vyhodila velkou část lidského vědomí na smetiště. Já věřím, že idealismus a hlavně egoismus jako jeho krajní forma je jediný způsob, jak uchovat vlastní vědomí v materiálním světě.“

„Ty idealisto,“ ušklíbl se Petr Pravda.

„Chceš říct, že jsi egoista, to vím, to jediné ti věřím,“ řekl Fíla.

„Vůbec netušíš, o čem mluvím.“

„Děláš si srandu?“ Zeptal se Pavel Rosa.

„Pan Vajíčko nám neřekl, že bez myšlenek není svět,“ řekl jim.

„Copak mohl.“ Zavrčel Chára jako věrný hlídací pes.

„Bože, ten zas kecá,“ obvinil ho Kája, spíš Pája.

„Dělá si z nás blázny,“ řekl major Hora.

„Žvaní,“ řekla Kotrmela.

„Tak co je ten tvůj idealismus, vysvětli to,“ řekl Fíla.“ S tím svým účesem na prdel fakt vypadá jako komik.

„Kdo dnes ležel u Cháry v rakvi?“

„Pan Vajíčko.“

„A podle vás byl Pan Vajíčko jen hmotné tělo, kdysi živé, teď mrtvé a brzo žádné, a žádný duch, žádné myšlenky, žádné sny nebo touhy?“

„To asi ne.“

„Ale kde potom je všechno ostatní, čím byl.“

„Vypařilo se to,“ řekl Hora, „je to fuč.“

„Ale energie se přece nemůže ztratit, soudruhu vědecký materialisto. Jak vy všichni vysvětlíte, že o něm víme, i když už není, když se podle majora Hory vypařil?“

„To si ale odporuješ,“ namítl Chára, jako kdyby ho to právě začalo bavit.

Ale s ním se teď nepřel.

„Pamatujeme si ho, ne,“ navrhla Esterka.

„A byl tím, koho si pamatujeme, nebo to byl jiný člověk, protože svůj život žil už dávno před tím, než jsme ho poznali?“ Ano, to je správná otázka, napadlo ho, a na tuhle otázku potřebuji odpověď dříve, než začnu psát svůj chvalozpěv.

„Pamatujeme si ho dobře,“ řekla Pilátová.

„Tak ty nám chceš, zlomyslný kamaráde, namluvit, že ti materialismus nic neříká,“ obvinil ho Talián.

„Samozřejmě žádných požitků se nezříkám, nic lidského mi není cizí, jak říkal Marx a před ním Nietzsche, a po nich to dnes opakuje Chára.“

„Lidi, o čem to pořád mluvíte, vždyť to nedává smysl,“ řekl Vejdělek.“

A major Hora se přidal: „Co sleduješ všemi těmi řečmi?“

„Vlastně nic.“

„V tom tě poznáváme.“

„A zase jsi nejchytřejší z nás,“ řekl ironicky Chára.

Jestli vážně není lepší držet hubu.

„Ale dnes už si to nedopovíme,“ řekl Chára. Čínští manželé přinesli malé kalíšky s čínskou pálenkou a nakládanou švestkou. Připili si, snědli švestku a začali se loučit.

„To je zvláštní, nikdy jsem u tebe nepozoroval zvláštní zájem o náboženství, Martine. Stalo se něco?“ Zeptal se ještě Jonáš.

„Něco se stalo. Možná ti o tom budu někdy vyprávět.“

„Martine, jestli nemáš kde, můžeš přespat u nás,“ nabídl mu Chára.

„Nechci rušit.“

„Nebo můžeš přenocovat u mě v kanceláři.“

„Bože, budu spát v rakvi?“ Vážně, v pohřebním ústavu jsem ještě nespal, ale všechno v životě je jednou poprvé.“

„Neboj, je tam pohovka, dokonce malá kuchyňka, kávovar. Je tam i počítač.“

„Mám svůj tablet.“

„Ty abys neměl něco extra! Stačí ti deka, nebo potřebuješ peřinu?“

„Mám v autě spacák.“

„A potřebuješ vůbec něco?“

„Ne.“

„Kafe je v šuplíku, cukr taky, v lednici je mléko do kávy, a umýt se můžeš tady v umyvadle, anebo venku přes chodbu, je tam sprchový kout, nic moc, ale teplá voda teče, když ji nevypotřebuješ naráz. Jo, a ber telefony. Když to bude nový zákazník, zapiš ho, anebo si zapiš telefonní číslo a zavolej mi. To víš, kšeft je kšeft a kšefty se právě teď moc nehýbou. Lidem se nechce umírat.“

Ale Pan Vajíčko umřel.

Před mnoha lety mi Pan Vajíčko napsal dopis, vzpomněl si, když Chára odešel. Milý Martine, já se na tebe nezlobím, teď už se nezlobím a nevyčítám ti, že jsi nevěrný své múze, že jsi zanechal básnění a nepíšeš, a věř mi, vyčítal jsem ti to v duchu často a velmi, že ses tak zpronevěřil svému talentu, nadání. Dnes už se nezlobím, protože zloba je zlo a každé zlo je jako jed, rozežírá duši, a já jsem se užíral dosti dlouho. Myslil jsem se, že tvůj útěk od poezie je projevem tvé lehkovážnosti, s níž procházíš svým životem, a tedy tvá vina. Víš, můj zlatý hochu, zapomenutý básník je jako mrtvý, ale já v tebe věřím, jako věřím ve vzkříšení, tedy i v tvé, a nikdy nepřestanu. Tohle napsal Pan Vajíčko v dopise, na který mu nikdy neodpověděl.

Roztáhl spacák, tak tady budu dnes spát. Nad starou pohovkou s podivným hrbem pod hlavou objevil rám bez obrazu, rámeček, kterým někdo zarámoval bonmot objevený pod několika vrstvami staré malby, vlastně to byla dost naléhavá otázka: Jsi připravený zemřít?

Ještě ne! Napsal pod to obyčejnou tužkou. Nepodepsal se a zavřel oči.

Mrtví učí živé.

 

Číst dál? Klikni.