1.
Nic netrvá věčně.
Probudilo ho zvonění telefonu. Bylo brzy ráno, za okny ještě ležela mléčně bílá mlha z blízkého jezera a z ranního slunce v tom bílém neprůhledném obalu zbyla jenom rozplizlá oranžová skvrna od Moneta. Telefon zvonil naléhavě, na poplach, zapomněl ho na noc vypnout, nebo aspoň ztlumit. Volala Mišpulka, jeho milenka. „Chtěla jsem ti říct tohle, i když se na mě vykašleš, nebo už ses dávno vykašlal, jsem ráda, že jsem tě poznala,“ řekla, „naučil jsi mne nebrat chlapy ani vztahy s nimi moc vážně. Děkuji ti.“
Cítil, že by měl něco významného, důležitého, opravdu zásadního říct, protože teď možná přijde konec. Co ale říct zamilované dívce s nahou holkou koupelně?
Řekl: „Moje milá, proč svlíkat kalhotky, když noc je ještě daleko.“
V koupelně tekla voda, ale šťastná slečna Šťastná v ní nebyla, vypařila se. Když ani po opakovaném důrazném zaklepání, neotevřela, ani se neozvala, nakoukl dovnitř. Ze sprchy tekla voda, ale ona v ní nebyla, vypařila se. Zmizela i s jeho penězi, zjistil vzápětí. Zůstalo mu pár drobných, pár stokorun zapomenutých po kapsách, ale to ho netrápilo.
„Kde máš tu svoji krásku?“ Zeptala se ho u snídaně Kotrmela, ona sama byla nehezká a navíc protivně vlezlá.
„Zmizela i s penězi.“
„Kolik toho bylo? Dobře ti tak!“
„Moc ne, asi dva nebo tři tisíce, co jsem měl na zaplacení penzionu a na benzín. Kdyby si řekla, dal bych jí to sám.“
„No páni!“ Zašklebil se na něho Roman Prorok.
„Do prdele, Martine, já se ti divím, takový zkušený světák a necháš se napálit na Lipně obyčejnou holkou,“ vyčetl mu Kundík.
„Potřebuješ půjčit?“ Zeptal se Talián.
„Vlastně ano.“
„A co doklady, občanka a tak?“
„Ne, ty mi nechala, byla to hodná holka, taková tichá.“ Zamyslel se. „Ale asi pořád platí, že tichá voda břehy mele.“
Objednal si míchaná vajíčka na špeku, sklenici džusu a rychle po sobě vypil dvě překapávané kávy bez mléka. Potřeboval pořádnou dávku kofeinu, aby si nakopl mozek.
„Martine, piješ moc kávy,“ vytkla mu Esterka.
„Já vím.“
„To s Milevou mne mrzí, ale ty za to nemůžeš.“
„Nás to také mrzí,“ řekla Máňa, „kdoví, kdy se zase sejdeme.“
„A to s Otou?“
„Toho už asi neuvidíme,“ řekl Kundík.
„Víš, že táta Milevy byl bratranec Jiřího Dimitrova?“ Pošeptal mu Pivní pes.
„Ten dopadl, nedostudoval, ani se neoženil a v Praze ho vyhodili z archivu, proto je teď zpátky u nás v muzeu a tady škodí,“ vykládal o Otovi s párkem v jedné a s rohlíkem v druhé ruce major Hora.
„Je to idealista,“ bránila ho Máňa, „vždycky byl idealista a vždycky byl nepraktický.“
„Pan Vajíčko o něm vždycky říkal ani kráva, ani vůl, z každého půl,“ vzpomněl si Roman Prorok.
„Nepraktický, to sotva,“ řekl Vejdělek, „z boje proti představitelům bývalého režimu si udělal živnost.“
Nebyl si jistý, co čte v jejich tvářích.
„Je to snílek,“ řekla Esterka.
On je na straně pravdy, práva a spravedlnosti, spravedlnosti pro lidi, pomyslel si, a já – já jsem na straně toho ostatního, na straně peněz. Umím vydělávat peníze, ale nevím, jak dát životu jiný, vyšší smysl, a nevím, jestli by mne právě to udělalo šťastným, nebo aspoň lepším.
„Ale to, co udělal Milevě, mu nikdy neodpustím,“ dodala Esterka, ta hodná holka.
„Zničila ho láska k Libušce Šafránkové, nenašel žádnou, která by se vyrovnala jeho ideálu,“ řekl Petr Pravda.
„Cože, on s ní chodil?“ Vyjevila se Kotrmela.
„Martine, co to mělo včera znamenat?“ Zeptal se ho Chára.
„Co?“
„Všechny ty řeči o bohu?“
Dělá si z nás blázny. Využije cokoli, aby nám dokázal, jak je chytrý, mazaný a že na něho nemáme. Takový byl vždycky, Primus třídy. Fíla, Vejdělek, Hora, tři králové, jeden rudý vepředu.
„Je to náš zlatý hoch,“ bránil ho Pivní pes.
„Poslyš, Martine, nikdy jsem u tebe nepozoroval zvláštní zájem o náboženství. Stalo se něco?“ Zeptal se ho ještě Jonáš.
„Něco se stalo. Možná ti o tom budu někdy příště vyprávět.“
Zaplatil vypůjčenými penězi, svůj luxusní kožený vak s drahou krokodýlí značkou uložil do kufru auta a začal se loučit, tak ahoj, říkal všem, mějte se, snad zase příště, ty kluku zlatá, za pár let, odpovídali, jako by se nic nestalo, a snad ani nestalo. I Trumpeťák se s ním rozloučil: „Sbohem, Martine,“ řekl, „věřím, že se ještě setkáme.“ Byl vážný, ale on byl vážný vždycky, vážnější než ostatní spolužáci.
Jenom Kundík se nemohl rozloučit, pořád se k němu vracel, odbíhal a zase byl zpátky, několikrát se rozloučil, ale vždycky se vrátil.
„Martine, já ti něco musím říct,“ řekl, „vlastně se chci na něco zeptat, na Otu. Ty fakt myslíš, že to Ota udělal schválně? Proč by to dělal? Myslíš, že mu chtěl něco oplatit?"
„Na špatné otázky není dobrá odpověď.“
Přece odtud neodjedu bez odpovědí, pomyslel si, když nasedal do auta. Něco z toho dědka musím dostat, je to očitý svědek, jediný svědek, kterého mám. A právě on může být klíčem k celému případu. Nastartoval, ještě naposledy zamával a zatroubil a odjel směrem na Frymburk.
U silnice stála dlouhovlasá dávka s jutovým pytlem na rameni.
Ani láska k jedné slečně.
2.
Kupředu levá.
Dědka našel tam co minule. Major Beran seděl na zahradě ve svém křesle, mohutný a nehybný jako památník své vlastní minulosti, jako nově odhalený pomník strážcům hranic, a vyhříval se v teplém dopoledním slunci. Čekal, až ho zavolají k obědu. V jeho obrovských rukou se ztrácela prázdná krabička od rumových pralinek. Vodnatýma očima, které se mu propadly hluboko do tváře, pozoroval protější břeh s bývalou rotou pohraniční stráže Kyselov, Rakouskou zátoku, silnici a úzký pruh lesa s potokem, za kterým už byl každý kopečkář před ním a jeho vlčáky v bezpečí.
„To si zase ty,“ podivil se, „ty teda máš výdrž.“
„Já s vámi musím mluvit, je to důležité, jste jediný, kdo mi o tom, co se stalo, může něco říct.“
„Holoubku, já mám hlavu v pejru. Teď mi volali. V noci nám umřel jeden člen.“ Nebyl si jistý, jakou organizaci dědek myslí, Klub českého pohraničí, nebo Svaz bojovníků za svobodu, možná komunistickou stranu… Ale on o tom víc neřekl. „Ale líbíš se mi,“ řekl, „jsi jako hraničářskej čokl, co jednou chytíš, nepustíš. Pralinky máš?“
„Samozřejmě, přivezl jsem vám novou krabičku, udělá vám radost.“
„Tam za řekou, to byla moje rota, vidíš, teďko si tam válí prdel bejvalej tajemník z Krumlova, koupil to za pár šupů hned po převratu a udělal z toho hotel pro Rakušáky. Komunista a vydělává jako kapitalista. To sme to dopracovali,“ řekl a v hlase měl hořkost, možná závist.
„To vím.“
„Tak co chceš?“
„Vy jste sloužil s Karlem Pomahačem? Víte, já znám jeho syna Karla.“
„Jo, Kódla. My sme mu říkali Kódl.“
„Bojovali jste spolu na Slovensku proti banderovcům.“
„Tak von Kódl udělal dítě, to sem nevěděl, že má dítě, my sme mu říkali jednokulčák, von měl jenom jedno varle a dost se za to styděl, přišel vo ně v Praze na barikádách. Tak jednokulčák udělal děcko.“
„Pamatujete si na něho?“
„No jistě! S Karlem Pomahačem se znám odjakživa.“ Najednou začal mluvit. „Vyučili jsme se ve Waltrovce, byli jsme spolu v Pohotovostním pluku, honili jsme banderovce v Tatrách a potom nás přeložili sem na Šumavu, do Kvildy,“ mluvil, sypal to z rukávu, jako kdyby psal nebo diktoval protokol. „Ale Kódl se potom přihlásil do školy pro důstojníky, možná měl nahoře nějakou tlačenku, a tak já zůstal tady, a on šel do Budějovic ke Státní bezpečnosti.“ Hrnulo se to z něho jako velká voda. „A ty to budeš někam psát?“
„Asi ano.“
„Na to nemáš koule!“
„Já to zkusím.“
„Koukej, o pomníčkách bys měl napsat. Němčouři tady obnovujou kohoutí kříže, staví si kaple, a naši kluci nemají ani pomníček.“
„Já nejsem novinář, nepíšu do novin.“
„A přitom každej den a každou noc, dvacet čtyry hodin denně jsme nasazovali na hranici krk.“ Dědek otevřel krabičku rumových pralinek, navrchu ležely tři tisícikorunové bankovky. Co je to?“ Vyvalil oči.
Tři tiisíce, tolik stojí pravda pro farářovu sestru. Pomahač to zaplatí. „Považujte to třeba za příspěvek na váš pomník padlým,“ řekl.
Vzpomněl si přitom na svoji báseň Mramorizace. Mramor tu a tam, mramor všude kolem nás, zde se narodil, zde žil, zde zemřel a zde v míru spočinul náš velikán. Můžeme klást věnce k mramoru, ale víme, jaký skutečně byl, než stal sám sobě mramorem? Vy všichni zde, vy živí, vy vážení pozůstalí, můžete se klanět mramoru, můžete srát mramor, ale to z vás neudělá obry. Nejste z mramoru, nejsme z mramoru, jsme trpaslíci… Napsal ji na gymnáziu a málem ho za to vyloučili, a vyloučili by, nebýt Pana Vajíčka. Ale časy se změnily.
„Počítám, že na to nebudeš chtít kvitanci?“
„Samozřejmě že ne.“
„Tady mluvit nebudeme,“ řekl, „každej poslouchá a všichni koukaj, aby jim něco neuteklo. Půjdeme ke mně do pokoje. Ale musíš mi pomoct vstát, už mi to neběhá jako dřív.“
Na stěnách malého pokoje s postelí, skříní, knihovnou, stolkem s jednou židlí měl diplomy a čestná uznání za věrnou a dlouholetou službu, v knihovně za sklem medaile a pamětní medailony, na okně sošku pohraničníka se samopalem na prsou a s vlčákem u nohy.
„Jo, služba není družba,“ říkali jsme tenkrát, „když ti narušitel prošel na druhou stranu, nevyřešilo to jedenadvacet ostrých od velitele roty, důstojník přišel o odměny a voják dostal prokurátora a před vojenským soudem vyfasoval pár let natvrdo na uranu nebo v dolech.“
V kapse měl připravený malý diktafon, nenápadně spustil nahrávání.
„A Karel Pomahač…“
„Po pár letech mi napsal, abych přijel do Budějovic a dělal s ním. Státní bezpečnost potřebovala lidi, nepřátel socialismu bylo všude jako třísek, agenty jsme lapali v hraničním pásmu i ve vnitrozemí. Na dva měsíce mě šoupli do kurzu a potom hned šup do služby, praxe tě naučí, to je nejlepší škola, soudruhu, a hlavně revoluční nadšení, uvědomělost a bdělost, to je nad všecky univerzity. Vyšetřovalo se jako na běžícím pásu, doznání je důkaz, říkali nám náčelníci, všecko to jsou zpátečníci, nepřátelé strany a lidově demokratického zřízení, tak jaképak paragrafy. Mně to nesedělo, nevadilo mi dát někomu přes držku, ale služba v civilu se mi nelíbila, a jemu taky ne, to vím jistě, víš, golupčiku, my oba jsme měli rádi válku, ratata, kosil sovětským samopalem Špagin vzor 41 imaginární nepřátele, narušitele státních hranic, kopečkáře. Tady jsme měli každou druhou noc pokus o přechod čáry, jako kdyby celá třída vykořisťovatelů a jejich poskoků utíkala ze země, továrníci, zubaři, národní správci, řezníci, velkostatkáři, faráři, advokáti, doktoři, jeptišky, ale taky kurvy a jejich pasáci, kdejakej zběhlej študent a vyjevení kundimundi, co měli po kapsách pomačkaný rodokapsy a mysleli, že je venku čeká bůhvíjaký dobrodružství… Radši sem zase voblík uniformu. Ale von tam zůstal, našel si v Budějovicích holku, chtěl se ženit.“
Nechával ho mluvit, ať se vymluví. Aby se něco dozvěděl, musí snést tlachy senilního dědka, který si možná nic důležitého nepamatuje.
„Počkej, něco ti ukážu,“ řekl, ze skříně vytáhl prastarou krabici od margarínu a zvedl víko, byla plná zažloutlých papírů, dokumentů, dopisů, fotografií, „ten tady, to je Kódl. A tady taky.“
Jako by se díval do tváře Pomahače mladšího, jen o něco mladšího, jao by se díval před propast v čase: Pomahač v Pohotovostním pluku někde v Nízkých Tatrách v letních uniformách německého Afrikakorpsu, Pomahač na Šumavě se špaginem přes prsa, Pomahač v parádní uniformě SNB na vesnické tancovačce, Pomahač a Beran, oba v kožených kabátech po kolena, jako gestapo, ale bylo po válce, takže ve služebním stejnokroji Státní bezpečnosti. Pomahač, stejné rysy, stejné vlasy štětináče, vyrůstající nízko nad čelem, popelavá kůže, rozpláclý nos boxera.
Pozorně si ho prohlížel, byl malý obtloustlý, na hrdinu nevypadal.
„Nemysli, von vypadá tlustej, ale byl udělanej, to nebylo sádlo, byly to svaly. Měl páru jako bejk. Ale byl to dacan, hroznej vztekloun, rád se rval a sám se nebál rány. Jednou jsme šli spolu na tancovačku do hospody na Kvildě, namazali jsme se a Kódl tam vyvolal hádku s nějakým němčourem, protože si myslel, že se nám pošklebuje kvůli Kyliánovi, pašerákovi, kterýho jsme nemohli dopadnout, a začal se s ním rvát, mlátil do něho, kopal, sám jich taky pár schytal, než ho odtrhli. Límec od košile měl utržený a pod okem parádního monokla. Ale byla s ním sranda. Vy jste se porvali? Ptal se nás velitel. Třídní boj, soudruhu, hlásil Kódl. Byla to sranda.“
„Určitě jste slyšel něco o akci Páter?“
„Himlhergot!“ Podíval se na něho studenýma vodnatýma očima. „Tak vo to ti celou tu dobu de, ty čuramedáne!“ Ten člověk na konci života je stále ještě plný nenávisti, pomyslel si. „Všecko je jinak, než si myslíš a než se dneska mluví a píše.“
Už mi říkali i jinak, i hůř, vzpomněl si. „Jak jinak?“
„Jak říkal soudruh Stalin, smrt jednoho je tragédie, smrt milionů je statistika. Smrt řeší všechny problémy, není člověk, není problém.“ Šklebil se na něho ze svého pojízdného křesla.
„Musel zemřít?“
„Tebe zajímá ten svatoušek, farář, ten svatej utřinos! Proto sem za mnou chodíš.“
„Ano.“
„Já to vím, ale nepovím, i když sem už jednou nohou v hrobě, neřeknu. Některý věci si zkrátka nepamatuju.“
Zapomněl to, vytěsnil to z paměti jako nechtěnou vzpomínku, která by poskvrnila jeho osobní pomník a jeho legendu o vzorném pohraničníkovi, nebo lže? Snažil se číst v jeho tváři.
„Ty peníze mi necháš?“
„Samozřejmě, ale chci vědět, proč museli zemřít, kněz i Karel Pomahač.“
„Jednou ho stejně budou rehabilitovat.“
„Koho?“
„Soudruha Stalina.“
„Víte, že jste jediný, kdo mi o tom něco může říct, a když je někdo jediný, kdo může, tak musí.“
„Golupčiku, každej, kdo u toho byl, je po smrti, a já sám sem u konce s dechem,“ řekl.
Nevěděl, co na to říct, a tak mlčel.
„Povím ti, co se stalo, už to nemusím tajit, včera v noci jsem měl záchvat, myslel jsem, že si pro mne přišla ta bába s kosou. Může si za to sám, von, ten fanatik pravdy boží. Nechtěl spolupracovat, stačilo, aby podepsal, aby spolupracoval, a měl by svatej pokoj. Ale bav se s volem o sobotě, když jde v pátek na porážku.“
„Ale proč, proč vám právě na něm tak moc záleželo?“
„Lidi tam začali vystupovat z družstva, hlavně zaostalý Slováci z Rumunska, v kostele a na faře byli pečený vařený, bez faráře ani ránu. Museli jsme něco udělat.“
„Prý dostal dopis, který ho vyděsil.“
„Anonym?“
„Já o tom víc nevím.“
„Já jo. Dostal dopis s varováním, s pohrůžkou, varovali ho, že se nedožije nedělní mše, když nedostane rozum, a jeho farníkům někdo namluví, že je udával, aby ani památka na něho na tomhle světě nezbyla.“
„Kdo ho napsal?“
„To bys neuhod. Kódl.“
„Můžu se spolehnout, že to co mi tady povídáte, je pravda?“
„Proč bych ti lhal, mě už na ničem nezáleží, mám smrt na jazyku, zejtra tady nemusím bejt, a nikdo jinej už nežije.“
„Museli jste to udělat?“
Beran zbledl. Hryzalo ho svědomí? To sotva. „Museli, když se kácí les, lítají třísky A jemu jsme vlastně pomohli, jednou bude svatej, svatej Jan z Rájce.“ Zkoušel se zasmát, ale moc mu to nešlo.
„Ale lidé nejsou třísky.“
„Ale účel světí prostředky, říká se to tak, aspoň svatouškové to tak říkaj.“
„Ne, účel nesvětí prostředky, žádným vznešeným cílem nemůžete ospravedlnit útisk, násilí, porušování zákonů, vraždu. Opravdu jste museli pana faráře zabít?“
„Museli,“ řekl a hlas měl jako z ledu, „a už s tím běž do prdele, já končím, víc ti neřeknu.“ Podíval se z okna. „Zasejc je tam ta smrtbába.“ Venku v zahradě seděla na lavičce stará hubená žena, jen kost a kůže, ruce jako tyčky, obličej z pergamenu. „Pořád vidím smrtku.“
Podíval se na něho. Krabičku od pralinek držel ve svých obrovských pěstích, klouby mu zbělely křečí, a ve stařeckých vodnatých očích měl strach. Nebál se zabíjet, ale ze smrti má strach.
Zpátky ni krok.
3.
Svět je rozbitý na kousky
Ty jeho vyřeší spolehlivě, pomyslel si, když vyjížděl na cestu k Frymburku, ale pro Pomahače mladšího je to neuzavřená kapitola, život s otazníky, vlastně s jednou neodbytnou otázkou a za správnou odpověď je ochotný dobře zaplatit. Takže: jaký problém vyřešila smrt jeho otce? To je ta správná otázka. A teď musím najít odpověď. Ale aby Pomahač zaplatil zbylých tři sta padesát tisíc, musím mu dodat důkazy, je to přece policajt, a ten poslední střípek do skládačky zatím schází, a proto musím najít Bajaju, ne, žádného prince na bílém koni, jen dalšího estébák, snad ještě žije.
Za Lipnem zavolal Michal Moroz. Právě přejížděl betonovou přehradní hráz, když zazvonil telefon.
„Haló.“
„Našel jsem ho, šéfe, a tomu neuvěříte, bydlí na Rašínově nábřeží, jen pár kroků od naší kanceláře, řekl a nadiktoval mu adresu. „Najdete to snadno je to rohák na Palackého náměstí, ale vchod má z nábřeží.“
„Co je nového u nás v kanceláři?“
Michal Moroz mu podal obšírné hlášení, skoro analýzu situace, začal vysvětlovat a vysvětloval a to, co měl říct v jedné, dvou minutách mu zabralo skoro deset minut.
„Dík,“ řekl a zavěsil.
Telefon mu signalizoval další volání. Chára, přečetl si v rychlosti na displeji. Byl to on.
„Ahoj, Martine, kde teď jsi?“ Zeptal se.
„Právě vjíždím u Štilce na silnici E15, mám zpoždění.“ Ve skutečnosti míjel ceduli Vyšší Brod a chtěl se aspoň na pár minut zastavit pod klášterem u Buráka, ale zalhal, aby mohl odmítnout jakékoli možné návrhy, zastav se u nás na skok a podobně.
„Teď je to E55,“ řekl Chára, ten suchý pedant.
„Promiň, ale to už si nezapamatuju, pro mne je to pořád patnáctka.“
„Žertuješ? Byl jsi z nás všech nejchytřejší,“ řekl a jeho hlas se zachvěl, v jeho hlase zaznělo něco, možná obdiv, možná závist. Ale on to byl, on byl primus třídy. „Takže jsi nebyl ani doma v Zálesí?“
„Ne, musím hned do Prahy, mám málo času, a tam už nikoho nemám, ani rodiče.“
Neměl, a už dlouho to nebyl jeho domov.
„Takže ani k nám do Kaplice nemůžeš zajet, ani na hodinu, aspoň na půl hodiny?“
„Promiň, nestihnu to.“
„Já jsem u Pana Vajíčka, u pana profesora,“ opravil se a bylo slyšet, jak mu Pan Vajíčko říká: To je v pořádku, Milane, já přece dávno vím, že jste mi tak říkali, „jsem právě u pana profesora na zahradě, předám ti pana profesora, chce ti něco důležitého říct.“
„Vskutku?“
Řekl to ze zvyku, rád ho provokoval.
„Haló, Martine, řekl Pan Vajíčko. „Chci ti říct, že jste se včera večer neměli tak moc pohádat, to se nemělo stát, možná jste právě ztratili jednoho z vás, dobrého kamaráda, a to je hrozná škoda, protože jediné, co má v lidském životě opravdu smysl, jsou přátelé. Martine, slyšíš mne, posloucháš?“
„Samozřejmě.“.
„Prosím tě, dej to nějak do pořádku.“
„Když se kácí les, lítají třísky, pane profesore. Myslím, že jste nás to učil, učil jste nás, že to řekl Lenin, když obhajoval potřebu rudého teroru proti bílému teroru. Ale dobře víte, že jsme každý z jiného těsta, každý z jiné rodiny, tlak státu a strany a romantika mládí náš všechny na čas stmelily do jedné party, a když tlak povolil a my jsme dospěli, máme každý najednou jiný život, nové názory, nové přátele, dokonce i jiné vzpomínky.“
„Jenom prosím tě nebuď takový cynik, věř mi, já vím, o čem mluvím.“
Nezeptal se ho, o čem mluví, pospíchal. Rychle se rozloučil: „Na shledanou, pane profesore.“
„Sbohem, Martine.“
Burák na něj čekal na zahradě u řeky, pod klášterem, jak říkal, hrabal se v motoru staré Jawy 350 a koruny mohutných jírovců nad ním byly jako zelená gotická klenba.
„Tak jsi to našel,“ řekl místo pozdravu.
„Samozřejmě.“
„Na týhle mašině jsem tě o prázdninách vozil za tvojí holkou, pamatuješ… Jak se jmenovala?“
„Mileva.“
„Byla moc hezká.“
„Tady u řeky je to vážně krása.“
„Tady to mám rád,“ řekl Burák. „Koukám na vodu, jak bez přestání teče odněkud někam, a myslím na to, kam zmizelo všechno, co jsme zažili.“
„Stává se z tebe filozof.“
„Možná, anebo stárnu a víc než do budoucnosti se dívám do minulosti.“
„Ještě nejsme tak staří, kamaráde.“
„Nejsi zklamaný z toho, jak to u nás teď vypadá? Když nás v Rudolfově tloukli policajti před koncertem Plastic People, štvalo mě to, ale teď se mi zdá, že tehdy byl aspoň pořádek, určitě se tolik nekradlo…“
„Zlo si nikdy nebere volno, tak nějak se to říká.“
„Ale platí nějaké zákony.“
„Zákony? Slušní lidé je dodržují. Hajzlové je ignorují, ohýbají, překrucují, uplácejí zákonodárce i soudce, mění a kazí.“
„Lidi se utrhli z řetězu.“
„To je daň za demokracii, jenom v diktatuře víš přesně, co je správné, i to, co se smí, a nesmí. A jenom diktatura drží lidi ve strachu a pod krkem. Ale, kamaráde, kradlo se i tehdy, jenom teď jde ukrást víc.“
„Někdy se mi zdá, že ty kecy v novinách a v televizi nemají mantinely, jeden tvrdí tohle, a druhý tamto, a kde je pravda.“
„To bude tím, že novináři dávají přednost jednoduchým řešením před fakty. Ale vážně, když nám vládli komunisté, byla správná jen jedna verze příběhu, byly nastavené hranice, byly nepřekročitelné a každé i malé překročení se trestalo, od mírných trestů jako pokuta až po vyloučení z budoucího ráje, celý systém bránil průseru, nad každým redaktorem stálo několik kontrolorů, a tak se dala ohlídat jedna jediná, ta správná verze příběhu, a té někdo věřil, a někdo ne. Teď je to paradoxně těžší, protože si ty sám musíš přijít na to, který z mnoha příběhů je pravdivý.“
„Ale lidé nebyli černobílí a teď jsou, připadá mi, že jsou víc znormalizovaní, než byli za Husáka.“
„Asi máš pravdu, televizní diváci se rychle identifikovali s bohatými rodinami z amerických nekonečných seriálů, kteří jim začali vstupovat do obývacích pokojů, kupují barevné televizory, jezdí do Bibione k moři, málokdo se stará o to, jestli se nám dobře žije jen z výnosů privatizace, na dluh, z příspěvků Evropské unie a díky prosperitě na Západě, a co bude dál. Politiku za nás zase dělají politici, osvícení, milovaní a potom zatracovaní, nezáleží na tom, jestli Havel, nebo Klaus nebo Zeman. Za pár let přijde někdo jiný, bude pro nás mít zaručený recept na blahobyt, a my mu to uvěříme.“
„Proč to nenapíšeš? Napiš to!“
„Já, já už nejsem v novinách.“
„Ty už nejsi v novinách? Řekni, proč…“ Vzpomněl si, že už nechtěl napravovat svět, ale nic neřekl. „Myslím, že jako novinář jsi měl moc hodně změnit.“
„Všichni říkáte, viděli jsme to v televizi, četli jsme to v novinách, jenomže spoléháte na nespolehlivé zdroje. Věříte novinářům, ale novináři nemohou změnit svět, mohou jen přispět k tomu, aby to bylo lepší místo pro život, ale to by pro ně novinařina musela být posláním, a ne posluhováním. Věříte politikům, ale proč, protože se vám líbí, jak vypadají, jak mluví, ale politiku nedělají líbivá slova, hezká vázanka a oblek na míru.“
„Právě tohle se mi na tobě líbilo, jak jsi tohle uměl napsat, napsat tak, že jsem ti rozuměl a uvěřil.“
„Víš, já jsem byl v životě nejradši právě novinářem, vždycky jsem chtěl psát, to víš, poezie pro mne byla důležitá, ale zpravodajství pro mne bylo něco jako droga, psaní mě bavilo, a být u všeho důležitého, mít všechny důležité informace, mít je jako první, jako jediný, mít ty nejlepší zdroje, mi připadalo důležitější než samotný život, věřil jsem, že novinařina je poslání, a právě proto jsem psaní do novin tak strašně propadl, to byla chyba, o to větší potom bylo moje zklamání. Kolegové v redakci převlékli kabáty, přestali citovat marxistické poučky a naučili se vznešené fráze ze svobodného světa, a těmi mne začali zahánět do kouta, aby ospravedlnili privatizaci demokracie i svůj servilní postoj k novým politikům, tvrdili, že jsou hlídací psi demokracie, kteří střeží brány svobodné společnost před nepoctivým i úmysly vlády, ale to byla jen naučená fráze. Mohl jsem štěkat, cenit zuby, ale bylo to na draka. Celý můj svět se pokazil a já jsem to zkažení už nechtěl popisovat, nechtěl jsem u toho být. Nejsem don Quijote, nejsem tak velký romantik, abych uměl a chtěl bojovat s větrnými mlýny.“
„To tě tak otrávilo?“
„Návrat starých struktur do veřejného života, v nových oblecích, v nových autech, v nových rolích privatizátorů státních podniků a vlivných lobbistů, lokajství policistů a soudců vůči novým mocipánům a ochota lidí nechat se znovu a znovu oblbovat líbivými frázemi.“
„Po Sametové revoluci se zdálo, že je všechno jasné, že někam směřujeme, do dobrých časů, ale teď…“
„Máme se dobře a přes plné regály do budoucnosti nedohlédneme.“
„To nezní nadějně.“
„Dokud je život, je i naděje.“
„Zastavíš se ještě u nás v Zálesí?“
„Mám málo času.“
„Ale kým se teď budu v hospodě chlubit? Jsi jediný slavný člověk, co ho znám,“ řekl při loučení Burák.
Pospíchal do Prahy, tam byla odpověď na důležitou otázku: co vyřešila smrt Pomahače staršího? Jel nonstop, divokou jízdou bez oběda, dopřál si jen dvě krátké zastávky, u benzínové pumpy vypil dvě kávy z automatu. Nestály za nic.
Jsem blízko, pomyslel si, už to mám, zbývá jen jedna věta, možná nenápadná informace v propasti času, a já budu mít pro Pomahače celý příběh, odpověď na jeho otázku za půl milionu. Mohl bych ten příběh prodat do novin, vzpomněl si na Inu, na kterou ale bude lepší zapomenout, protože její redakce nezaplatí nic. A kolik by za takový příběh dal bulvár? Jelínek z Expresu umí být vděčný za dobrý tip. Kolik by dal za jméno Pomahač, za křivdu jako z televizního seriálu. Asi nic. Tohle není jeho téma.
Z poslední zastávky před Prahou majiteli bezpečnostní agentury zatelefonoval. „Vyřízeno. Zabili vám tátu,“ řekl.
„Jste si jistý?“
„Jsem, do týdne vám pošlu podrobnou písemnou zprávu.“
„Děkuju vám.“
„Neděkujte. Od té doby, co byly vynalezeny peníze, není třeba děkovat.“ Řekl a přitom si vzpomněl na spolužáky, na Pana Vajíčka i na Buráka.
Svět je rozbitý na kousky. Jak ho slepit?
4.
Kdo lže, ten krade. A může i zabít.
V Praze byl před třetí. Zaparkoval u chodníku na prvním volném místě, možná jediném, ještě se zastavil v bankomatu u stanice metra, a potom na nábřeží nedaleko Tančícího domu dvakrát krátce a ostře zazvonil na zvonek se jmenovkou Dr. Bajaja. Čeho může být pan doktor Bajaja doktorem, přemýšlel, bití, šikanování, vydírání, mučení…
„Prosím,“ ozval se stařecky tichý hlas.
„Pane doktore, moc se omluvám, že vás ruším v neděli, ale je to důležité. Jmenuji se Martin Zlatník a píšu knihu o událostech v Rájci v jižních Čechách.“ Lhal, vlastně pokračoval ve vymyšlené legendě. „V archivu jsem našel vaše jméno, jste pro mne důležitý svědek, klíčový, asi jediný.“
Dlouho neodpověděl. Asi jsem udělal chybu, neměl jsem to na něho tak vybalit.
„Martin Zlatník? Ten novinář…“
„Ano, býval jsem novinář, ale teď už do novin nepíšu.“
„Já si pamatuji vaše články. Mám pořád dobrou paměť, víte. Pojďte nahoru,“ řekl a otevřel mu krátkým zabzučením.
Už na schodech si připravil diktafon s prázdnou kazetou, stiskl tlačítko record, ale hned ho pozastavil tlačítkem pause, aby mohl kdykoli nahrávání v kapse jedním prstem nepozorovaně spustit. Čekal dalšího obrovitého dědka s podezřívavýma očima, ale ve třetím patře mu otevřel malý pohádkový dědeček s růžovými tvářemi a s bílými vlasy stočenými do prstýnků. „Vítám vás, pojďte dál,“ řekl a zvědavě si ho prohlížel.
„Děkuji, jsem rád, že jste mne přijal.“
„Ale musíte se vyzout, pane, to víte, já žiju sám a žádnou uklízečku nemám, Havel mi vzal osobní důchod, a to byl dlouhé roky mým skoro sousedem, mám sotva na nájem a trochu jídla. Ale nemyslete si, že nejsem schopný se o sebe postarat, já jsem úplně soběstačný, jsem zdravý, jenom velký nákup si nechávám donášet. A pořád ještě mi to dobře myslí, přál bych vám, aby vám to taky tak dlouho myslelo a nebyl jste na nikoho odkázaný.“
Jeho byt byl čistý, uklizený.
„To není náhoda, že si vaše jméno pamatuji. Víte, čím jsem byl? Pracoval jsem na Úřadu pro tisk a informace, to už vy si nemusíte pamatovat. Byl jsem cenzor, naučil jsem se číst články, hledat v nich závadné informace a pamatovat si jejich autory. Víte, co byla cenzura?“
„Samozřejmě.“
„Četli jsme tenkrát noviny a časopisy, dokonce i knihy, sledovali jsme rozhlas a televizi a museli jsme objevit, a to znamená pochopit, co autor článku nebo reportáže zamýšlel, hledat skryté významy, dvojsmysly. S vašimi články jsem obvykle nesouhlasil, ale musím uznat, že jste měl exkluzivní informace, teď se to tak říká, pracoval jste metodicky správně a vaše vývody byly podpořeny argumenty.“
„To jsem nevěděl, že jste pracoval v cenzorním úřadu,“ řekl. „Ale v padesátých letech jste sloužil u Státní bezpečnosti, ne?“
„Pravda.“
„A znal jste Karla Pomahače?“
„Kadlíka, víte, já jsem mu říkal Kadlíku.“ Zasmál se. „A víte, jak říkal on mně? Princ Bajaja, měl jsem tenkrát úplně zlaté vlasy, a někdy mi říkal Bojaja. Já se na tu práci nehodil, byl jsem měkkota, to on byl z jiného těsta, když se v šedesátých letech trochu oteplilo a polevil třídní boj, požádal jsem si o přeložení do Prahy a začal jsem studovat.“
„Víte, mě zajímá akce Páter.“
„To jste říkal.“
„Vlastně ano, chtěl bych pochopit, co se tam tehdy stalo.“
„Já si pamatuji váš skandál s farářem Toufarem.“
„Nikdo si ho nepamatuje.“
„Já ano, napsal jste, že mu bylo rehabilitací zrušeno obvinění, že jako agent Vatikánu a z nepřátelství k lidově demokratickému zřízení zinscenoval čihošťský zázrak, ale že v platnosti zůstalo obvinění z pedofilie. Všichni se na vás vrhli, že jste stará struktura a přítel starých pořádků a pokračujete v nactiutrhání oběti bývalého režimu.“
„Já to myslel jako kritiku soudce. Měl jsem to snad zatajit?“
„Já jsem si vás vážil za to, že jste to neutajil.“
„Ale kdybyste byl sametový cenzor a měl tu moc, vyškrtl byste to z novin.“
„Pravda.“
Ale já jsem to zatajit mohl a měl jsem to udělat, dneska bych to nikam nenapsal, pomyslel si, byla to pravda, ale neměl jsem to napsat, jako bych tím rehabilitoval komunistický režim, a na něho plivl: tak přece jen něco bylo, není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu, šušká se. A o to jim šlo, špinit, pošpinit. Byla to pravda, ale ze mne tahle pravda mi ke cti neslouží.“
„Pane Bajajo, co se v Rájci stalo?“
„To není tak jednoduché,“ řekl Bajaja, „ale zkusím to vysvětlit. V roce 1953 zemřel Stalin a hned po něm Gottwald, v roce 1956 Nikita Chruščov odhalil kult osobnosti a lidi začali zvedat hlavy. Také v Budějovickém kraji začali vystupovat z družstev, začala se oživovat víra, kostely byly důležitější než agitační střediska a stranický sekretariát, a tak se něco muselo stát. Ten kněz z Rájce byl důležitý, v okolí mu říkali Zázračný Jan, ne že by dělal zázraky jako Toufar v Čihošti, byl to bylinkář a uměl léčit lidi, a hlavně uměl lidem promluvit do duše. Pan farář nám to dnes řekl, to bylo něco, říkali, když odcházeli z kázání z kostela, celá procesí se tam za ním táhla, z Krumlova i z Budějovic, a nejen věřící, a to na tom byl to nejhorší.“
Neptal se, nepřerušoval ho.
„Dostali jsme za úkol přemluvit ho ke spolupráci, chtěli jsme, aby podpořil lidově demokratické zřízení, aby do nedělních kázání vložil zmínky o dobrém státě, který se stará o pracující a bojuje za mír. Nechtěl.“
Cítil, že je blízko pravdě.
„Vy si nebudete psát poznámky!“
„Myslel jsem, že by vám to mohlo vadit.“ Diktafon v jeho kapse nahrával každé slovo. „Ale nebojte se, já mám dobrou paměť,“ řekl.
„Kadlík si to začal moc brát, neúspěch ho ničil, a rozhodl se, že ho donutí, řekl, že ho donutí, i kdyby ho měl utlouct, aby nám donášel na své farníky, chtěl, aby nám hlásil, kdo chce vystoupit z družstva, kdo mluví proti nám, kdo sympatizuje se Západem.“
„Víte, já jsem mluvil v jižních Čechách s majorem Beranem, znáte ho. A on mi řekl, že panu faráři někdo vyhrožoval, prý dostal anonymní dopis s varováním, s pohrůžkou, že se nedožije nedělní mše, když nedostane rozum, a jeho farníkům někdo namluví, že je udával, aby ani vzpomínka na něho na tomhle světě nezbyla. Prý ho napsal Karel Pomahač.“
„Pravda.“
„Ale mně to nedává dobrý smysl. Proč by to dělal?“
„Oni dva se znali z Prahy, Jan Heryan byl za války jako nedostudovaný kněz totálně nasazený ve Waltrovce a Kadlík tam byl soustružníkem.“
„To jsem nevěděl.“
„Beran vám to neřekl?“
„Ne.“
„Je to trouba, obyčejný psovod, asi se vám nepochlubil, kolik lidí má na svědomí. Kadlík to vzal osobně, cítil vinu, že nic nedokázal, že nedokázal při výslechu faráře rozmluvit, chtěl ho přesvědčit, přinutit toho svatouška, říkal, toho svatýho utřinose, okusit pěst dělnické třídy.“
„A co bylo potom?“
„Povím vám to, protože vy jste se nepodělal z našich nových pánů, psal jste, padni, komu padni, a toho si já vážím. Náčelníci chtěli výsledky, to mu neumíte dát na prdel, ptali se. Karel řekl, že ho donutí, že ho musíme donutit. Jezdili jsme tam, mluvil s námi mezi dveřmi. Karel mu vyhrožoval, ty budeš spolupracovat! Pána boha neztratím, řekl klidně. To tě přijde draho. Ale on nám zavíral dveře před nosem. Počkali jsme si, až na faře nebudou ty ženy, vtrhli jsme k němu do bytu a Karel mu hned vrazil facku. Začal, ho bít a vyhrožoval mu: ty nevíš, čeho všeho jsme schopni… Víte, vidět, jak někdo mlátí dospělého člověka, to je zvláštní zážitek, nepříjemný pocit, ale jak dáte prvních pár facek, propadnete zvláštnímu šílenství a bijete a bijete. Mluv, podepiš a my tě okamžitě přestaneme bít! Křičel. A on se začal modlit. Chtěl se nám posmívat? Bůh vám odpusť, říkal. Bili jsme ho obušky do chodidel. Odpouštím vám, řekl, jako by měl co, a jako kdyby směl odpouštět. Karel ho mlátil obuchem, takovým doma vyrobeným peškem z koženky, uvnitř byly kovové matice ke šroubům. Byli jsme jako psi puštění ze řetězu.“
„Byl tam s vámi major Beran?“
„Byl, všichni tři jsme tam byli, Beran, Pomahač a já, ale Beran byl tehdy poručík, po akci nás všechny povýšili, Beran dostal místo u vojenské kontrarozvědky a mne přeložili do Prahy.“
„Proč jste ho zabili?“
„Já ne, já nikoho nezabil! A už jsem řekl víc než dost, možná víc, než jsem měl.“ V jeho jemném, stařecky hezkém obličeji bylo odmítnutí. Zbledl, jako kdyby ho trápilo svědomí nebo dostal strach. Najednou měl pocit, že před ním není pohádkový děda, že se dívá do tvrdé tváře majora Berana.
„Věřím, že jste ke mně byl upřímný. Proč mi neřeknete všechno? Pane Bajajo, já vám rád za vaše informace zaplatím,“ řekl a vytáhl z kapsy hrst bankovek.
„Měl bych se zpovídat?“
„Určitě se vám uleví, vy o tom potřebujete s někým mluvit, ale jste zvyklý mlčet, a tak je to pro vás těžké, já vám rozumím, ale když budete mluvit, uleví se vám. Vaše jméno se nikde neobjeví, to vám mohu slíbit, i já umím mlčet. A možná dnes máte poslední příležitost.“
„Měl bych se zpovídat. Někdy v noci mívám podivný záchvat, dusím se, nemohu se nadechnout, ale ani vydechnout, jako by mě něco škrtilo.“
„Proč jste ho zabili?“
„Já ho nezabil!“
„A kdo?“
„Pomahač s Beranem,“ řekl po dlouhé pauze.
„Ale proč?“
„Kdyby zůstal naživu, mohl by mluvit, a doba už nebyla taková jako na začátku padesátých let, šéfové to neměli rádi, muselo by se to hlásit nahoru, vysvětlovat. Ale já ho nezabil, myslíte, že bych vám tohle všechno vypravoval, kdybych ho zabil?“
„Takže se zametaly stopy?“
„Beran s Pomahačem se tam pozdě v noci vrátili. Oběsili ho tak, aby to vypadalo jako sebevražda.“
Teď lže, pomyslel si. Ale o nepříjemných věcech zalže každý, i já jsem lhář, všichni lžeme.
„Jak jste se dostali do domu?“
„Při posledním výslechu jsme mu vzali klíče.“
„Dozvěděl jsem se, že ženy na faře spaly tvrdě a ráno se nemohly probudit a psi na dvoře neštěkali.“
„Omámili je.“
Je to pravda, nebo ne? Můžu si hodit korunou.
„Pane Bajajo, zbývá poslední otázka, snad mi na ni odpovíte, je pro mne moc důležitá. Proč potom musel zemřít ještě Karel Pomahač?“
„Kadlíkovi ruply mu nervy a nedokázal se s farářovou smrtí srovnat, ale o tom je lepší pomlčet,“ řekl, „ale mluvil dál, zřejmě proto, že už dlouho žádného posluchače neměl a neuměl přestat, „čekal narození prvního dítěte, manželka měla rizikové těhotenství, a on měl strach, že se jí něco stane, trápil se a nedokázal o tom, co se v Rájci stalo, držet hubu. Začal chlastat, užírat se. Hrozilo nebezpečí, že ve slabé chvilce někde v hospodě všechno vykecá. Každou chvíli byl v Rájci, pořád tam obcházel kolem kostela a zapaloval věčné světlo na hřbitově u jeho hrobu.“
„Srazilo ho auto…“
„Ale o tom vypravovat nebudu. A když to uveřejníte, když uvedete moje jméno a budete mne citovat, všechno popřu. Je to jasné?“
Ale ano, je to jasné, pomyslel si, nejdřív mučili a zavraždili kněze, protože se jim nehodil do krámu, do té jejich rudé selanky, a protože se utrhli jako řezničtí psi ze řetězu, a potom i jednoho z vrahů, protože měli strach z prozrazení. Vraždili i podruhé, aby zakryli svůj hanebný čin.
Když odcházelo z domu, zazvonil mu telefon.
„Haló,“ řekl unaveně.
„To jsem já, Ina,“ řekla Ina, ale stejně by ji poznal. „Co ti řekl? Už jsi zpátky v Praze? Řekl ti ten dědek na Lipně něco?“
Nic. A už nic neřekne, s tím je amen.
„Ty lháři!“ Vyčetla mu. „Ty jsi zatracený lhář!“
Sedmilhář.