Neděle

1.

Co bylo, bylo.

Po snídani ho opustila. Nabídl se, že ji hned po snídani někam odveze, do Krumlova nebo do Kaplice, kam bude chtít, možná zpátky k Lipenskému jezeru… Odmítla, že půjde na stopa. Pochopil, že nechce, aby se dozvěděl, odkud je, ale možná je odnikud jako všechny holky ze silnice. Byla poddajná a na vlastním těle jí moc nezáleželo, dala ho tak snadno, bez rozpaků a výčitek, žádný poklad, čistá studánka, ani věneček, který je třeba opatrovat pro toho pravého, a víc o takové holce nemusí vědět. Ptát se nebude.

„Jak chceš,“ řekl, „chtěl jsem být přátelský.“

„Já vím, ale já nechci, abys na mne byl hodný. Co kdybych si na to zvykla?“

Před tím snědli šunku, sýr, vajíčka nahniličko, jogurt, vypili džus, on pil studené mléko, ona čaj a on kávu z malé konvice, samozřejmě překapávanou, a k tomu dva malé koláčky. Jako dva cizí lidé, kteří se sešli náhodou u snídaně u jednoho stolu. Řekli si ahoj a rozešli se.

„Nikam nepospíchej, Martine,“ zavolala na něj, když nastupoval do vozu.

A opustila ho.

Zavolal Chárovi. Chára se zeptal, jestli někdo nevolal. Nikdo nevolal, žádný nebožtík, mohl by říct, vlastně jsem u tebe v kanceláři dnes noci nespal, tak nevím, od včerejšího odpoledne jsem tam nebyl. Místo toho se zeptal: „Znáš adresu manželky Pana Vajíčka?“

„Znám,“ řekl, „počkej chvíli, já ji najdu.“

Sluchátko klaplo na desku stolu a dlouho se nedělo nic.

„Je to v Písku,“ řekl po chvíli, „někam jsem tu adresu založil a teď ji nemůžu najít, ale vím, kde to je, je to novostavba u řeky, přejdeš most, novou lávku, ze starého města, a jsi tam. To najdeš, na zvonku má jméno.“

„A není to v Budějovicích? Na večírku v nábytku někdo říkal, že bydlí v Budějovicích.“

„Ne, je to v Písku, byl jsem tam, mluvil jsem s ní.“

Opravená asfaltka z Rožmberka do Krumlova se klikatila podle řeky jako černý had a každý další zákrut Vltavy v něm vyvolával vzpomínky na vodácké tábory, na staré časy, na vandry s Burákem. Zavolal mu: „Jedu, jsem na cestě. Máš teď čas?“

Za půl hodiny už spolu seděli v divadelní kavárně.

„Představ si, včera sebrali jednoho mého známého, policajti si pro něj přišli pozdě v noci domů, vyrazili mu dveře u vily, vytáhli ho z postele a jenom v trenýrkách a tričku a v poutech ho odvezli do lochu, jenom nějakou deku přes něj přehodili, asi aby jim nenastydl. Podnikal v zemědělství a rybářství, ale teď říkali ve zprávách, že za úplatky zařizoval výhodné restituce pozemků v celých jižních Čechách a zpronevěřil milionové dotace pro zemědělce. Já ho vlastně moc neznám, není to kamarád, ale má vedle nás na Lipně chatu. Vůbec nechápu, proč to dělal, měl všeho dost.“

„Grázlové nikdy nemají dost,“ řekl mu. „Nikdy nedokážou přestat. Jsou jako gangsteři, s jídlem roste chuť a kuráž i pocit nepolapitelnosti.“

Hezká dívka jim přinesla dvě kávy a minerálku bez bublin. „Máte všechno, co potřebujete, pánové?“ Zeptala se.

„A vy?“ Zeptal se jí.

„A co obyčejná lidská slušnost,“ řekl Burák.

„Ale o té můžeme mluvit donekonečna, kamaráde, oni mají svoji vlastní morálku. Spíš pravidla než morálku,“ dodal pro jistotu.

„Asi máš pravdu.“

„Řeknu ti takovou veselou historku. Když Karel Schwarzenberg přišel po volbách na první jednání o nové vládě, sedl si ke stolu, naklonil se k Petru Nečasovi a řekl, rád bych se jednou seznámil s vašim kmotrem z Hluboké. Chci se ho zeptat, jak dokázal v jižních Čechách za dvacet let nashromáždit majetek, jaký naše rodina budovala celých tři sta let.“

„A to je fakt?“

„Asi je to vymyšlené, ale vymyšlené je to dobře.“

„Nechápu, jak jsme vůbec mohli připustit to, co se u nás po revoluci stalo, lidi museli být úplně slepí.“

„Přes plné regály do budoucnosti nedohlédneš.“

„To zní strašně cynicky, ale máš asi pravdu. Vím, že se máme líp než před tím, ale tohle mě zklamalo.“

„Na politické strany se přisály pijavice, říkají si nafoukaně političtí podnikatelé a bohatnou z veřejných rozpočtů, protože zajišťují kšefty politiků s podnikateli a plní úplatným politikům kapsy špinavými, vlastně vypranými penězi. Jako lord Voldemort. Nechávají si platit za své špinavé dohody statisíce, a přitom rozdávají z cizího. Zničili úplně všechno, právo, morálku a hlavně naděje lidí a jejich víru v lepší svět.“

„Tak se říká kamarádovi vašeho primátora, ne?“

Můj primátor to rozhodně není, chtěl odseknout, ale neudělal to, místo toho ještě řekl: „Z toho, v čem a jak žijeme, je jasné, že nevíme jak dál. Nemáme cíl. Nikam nesměřujeme. Čekáme, až se něco stane, a bojíme se toho, protože nevíme, co nám to přinese, možná nějaký další vládní změnu, možná kolaps, a potom vládu železné pěsti. Ale ten strach není tak velký, abychom na něj v návalu malých každodenních potěšení mysleli nebo nedokázali zapomenout. Žijeme jen přítomností, tím, co je, tím, co máme a jediná budoucnost, kterou se zabýváme, je to, co právě teď chceme, nové auto, nový byt, novou milenku. Ale to není budoucnost. Bohužel lidé bez víry v sebe sama, žádnou budoucnost nemají. Tančíme, zatímco se naše loď potápí, a naši vůdci tvrdí, to nic, voda nám ještě nesahá ani po krk, vlastně nám říkají, koupejte se v tom, dokud to jde.“

„Proč tohle někam nenapíšeš? Napiš to!“

Já už nepíšu, mohl by říct místo toho se zeptal: „Jezdíš někdy k nám do Zálesí?“

„Občas. Když tam občas zajdu do hospody pokecat s klukama, hned se na mě vrhnou, dej něco do placu, zaplať ruma, kup cigára, peníze hrabeš hráběma. Voliči komunistů, sociální demokracie a teď toho velkouzenáře. A ty?“

„Už jsem tam nebyl sto let, a ani mě tam nic netáhne.“

„Neumíš si představit, jak to tam upadá, skoro nikdo nemá práci, většina je na dávkách, mladí kluci si nehledají holky, o které by se museli postarat, ale rozvedený paničky s jedním dvěma dětmi, a společně žijou z podpory a rodinných přídavků, na pivo a cigára to stačí. Není tam žádná práce, ani v zemědělství, ani v lese, ani na nádraží…“

„Turek vždycky říkal, že nejlepší to je doma a na dráze.“

„Teď sedí v hospodě Na Růžku a nadává, prej se neměl po vojně vracet do pohraničí.“

„Hloupost si nikdy nebere volno, říká se to tak.“

Byl na cestě do Písku, když mu v palubní přihrádce zazvonil telefon.

„Haló.“

„To jsem já.“ Volala Esterka. „Našla jsem to, víš, našla jsem ten dokument, o kterém jsem ti říkala, já ti ho přečtu.“ Na souhlas nečekala. „Na fantastické učitele jsem měl obrovské štěstí,“ četla jako pilná žačka. „Na gymnáziu mne dějepis učil pan PhDr. Jan Malý, výborný středoškolský učitel, velmi vzdělaný, moudrý a náročný pedagog. Právě on mne přivedl k vážnému zájmu o historii. Především mi vysvětlil, jak číst populárně naučnou i odbornou literaturu s historickou tématikou, rozumět dějinám, milovat historii.“

„To se mi hodí.“

„Mám to tady po tebe schované, když budeš chtít, zastav se.“

„Jsem už v Písku, ahoj.“

Přejel Otavu, vjel do starého města a zaparkoval na břehu řeky u redakce lokálního deníku. Potom přešel po nové lávce až k novým moderním domům, ale nemohl to najit, chodil od domu k domu, od vchodu ke vchodu a četl jména na zvoncích. A co když nemá jmenovku na zvonku? Neznáte paní Malou? Ptal se lidí. Ale kdoví, jestli se tak jmenuje… Ne, neznám, neznáme, odpovídali mu. Kdo to má být, víte, kolik tady bydlí lidí? A všichni jsou noví. To neznáte její adresu, když ji hledáte! Ne.

„Ale ano, znám ji,“ řekla dívka v kavárně, která připomínala dívku z Rožmberka, ale možná mu připomínala všechny dívky, „chodí sem občas na vídeňskou kávu, ale kde bydlí nevím, a možná že až za řekou.“

Nakonec znovu obešel všechny domy, znovu četl jména na zvoncích, i když to nebylo příjemné, kdekdo po něm zvědavě pokukoval. Malá bylo drobným písmem napsáno na jednom z nich. Musel to přehlédnout.

„Malá,“ ozvalo se v interkomu, když zazvonil.

„Dobrý den, já jsem bývalý žák vašeho muže, musím s vámi mluvit,“ řekl, snad to bude stačit, řekl si.

Přišla mu otevřít v županu, bílém, dlouhém až ke kotníkům. Stále ještě byla krásná, nebyla už mladá, ale byla krásná zvláštním způsobem a jistě bude krásná i za pět deset let, pomyslel si, v troskách své bývalé krásy, i se svým stárnoucím obličejem i s vráskami, je to taková nadpozemská krása, že ji neporazí ani stáří a možná ani smrt, jako socha. Byla velmi štíhlá, měla smyslný obličej s výraznými rysy, velké jasné oči, trochu vlhké rty, kdoví proč si před lety vybrala Pana Vajíčka. Byla jeho studentkou a prý ji svedl v kabinetu, říkalo se. Pan Vajíčko, ten seriózní pán, těžko uvěřit.

„Já vím, kdo jste, a vím dobře, co chcete,“ řekla, když se jí znovu představil a vysvětlil jí, proč přišel.

„Pomůžete mi?“

„On nebyl bez bázně a hany,“ zasmála se, „nebyl to hrdina, jakého jste si vysnili, jakým chtěl ve vašich očích být.“

„Proč, a proč to říkáte?“

„Existují jisté důkazy, něco z jeho minulosti, co nikdo neví, ale nevím, jestli o tom mám mluvit, a právě s vámi.“

Uvařila mu kávu, rozpustnou a bez mléka, a nebyla moc dobrá.

„V jeho věcech, v tom velkém proutěném kufru, víte, chybí v něm jeden deník, ten z roku 1962, ještě jsem nestačil prohlédnout všechno, ale tohle tam určitě chybí.“

„Tomu vašemu Chárovi jsem dala jen bezcenné, bezvýznamné věci,“ opravila se, „věci, které se týkají školy, divadla, nějaké cetky bez ceny, možná pár starých dopisů. Ale je tu něco, správně jste si domyslel, že něco v tom jeho starém kufru chybí, víte, v jeho životě je něco jako třináctá komnata.“

„Ten deník.“

„Ano, ten deník mám já, ale nikdy vám ho nevydám. Možná ho prodám novinářům, nedávno tu byli dva z krajských novin, také o něm chtějí napsat, určitě rádi zaplatí.“

Cítil nepříjemné zklamání, měl pocit, že zklamal.

„Nechám vám tu vizitku s číslem mobilního telefonu, když si to rozmyslíte, zavolejte. Budu rád, když zavoláte.“

„A dopis jste našel?“

Nevěděl, o jakém dopise mluví, ale nezeptal se, nechtěl ji vyplašit, ani přerušit, ale ona už víc neřekla. „Ještě jednu otázku, víte, kde učil před tím?“

„Myslím, že v Malontech.“

Dopil kávu, na dně šálku zůstalo něco kalného a také v něm zůstala taková těžko čitelná temná sedlina.

Nic netrvá věčně…

2.

Kdo jste, pane profesore?

Teď chtěl víc než dřív vědět, kdo byl Pan Vajíčko a jaké měl tajemství. Musím to zjistit, bez toho žádný chvalozpěv nebude. Rozhodl se, že znovu a kus po kuse prohlédne Chárovu truhlici, neměl ani páru, o jakém dopise manželka Pana Vajíčka mluvila, ale jestli je v té truhle, najde ho. Ale to může udělat až večer. Teď má ještě dost času na to, aby dojel do Malont a tam našel pamětníky, někoho, kdo ho znal, kdo ví, jaký Pan Vajíčko byl.

Jel jako o život, ale od škarpy ke škarpě je to sotva tři kroky, kolem silnice kopřivy a bodláky, a to je ta krásná země, domov můj. A jak se tady asi vyhnu s traktorem, pomyslel si. Smutné rozvaliny dávno opuštěných domů mezi novotou zářícími novostavbami, země česká, domov můj.

Proč o vás, pane profesore, nic nevíme, a přitom si myslíme, že vás dobře známe?

Před ním se prostředkem silnice loudala stará škodovka, několikrát stiskl klakson, tydýt, ale nic se nestalo.

Říkal jste nám, že život je jako divadelní kus, že nezáleží na tom, jak je dlouhý, ale jak dobře bude zahrán. Věřili jsme vám. Měl jste rád moudrost starověku, Seneku jste nám citoval často, Seneka, to je pravda proti lži, a také Sokrata a Cicerona, jako kdyby jejich svět byl lepší než ten náš, a jejich ctnosti měly být pro nás příkladem, verba movent, exempla trahunt. Možná jste sám chtěl být příkladem, vzorem nám všem, tak se to tenkrát říkalo. A my, pane profesore, my jsme vám uvěřili.

Konečně Malonty.

Zastavil před školou, ne, nečekal, že tady v neděli někoho najde, i když školník může mít ve škole služební byt, ale našel ji dříve než hospodu nebo obecní úřad, dva nejdůležitější zdroje informací. Kromě dědků a bab na lavičce návsi, samozřejmě.

Zazvonil na zvonek se jmenovkou školník.

Dlouho trvalo, než se otevřely dveře a v nich se objevil chlap v tlusté podomácku pletené vestě.

„Co chcete, koho hledáte?“

„Omlouvám se, vím, že je neděle, hledám nějakého pamětníka, někoho kdo znal pana učitele Vajíčka, pana Malého, promiňte.“

„Toho neznám, jsme tu s panímámou sotva deset roků, ale jestli chcete mluvit s někým, kdo u nás učí dlouho, bude to pan učitel Lávička, ale už je v penzi. Bydlí za vsí, poslední barák vlevo, s růžemi v předzahrádce.“

„Děkuju.“

Ten domek našel snadno, byl opravdu poslední po levé ruce, za nízkým plotem byly keříky růži, ale ještě nekvetly, bylo jaro. Zazvonil a z domku po chvíli vyšel starý muž.

„Ztratil jste se?“

„Ne, pane Lávičko, dobrý den, hledám vás, protože vy jste znal pana profesora Vajíčka, vlastně, promiňte, pana profesora Malého, víte, já jsem jeho bývalý student.“

„Ale ten umřel, v pátek měl pohřeb.“

„Ano, já vím, víte, já o něm mám něco napsat, spolužáci mne o to požádali, proto hledám pamětníky, aby mi o něm něco řekli, a moje laudatio nebylo jen sbírkou legračních studentských historek.“

„Tak pojďte dál,“ pozval ho dál. „Ať u nás nezmoknete, mračí se, vypadá to na déšť,“ řekl starý učitel s pohledem upřeným do nebe, do nekonečna jako do věčnosti.

„Děkuji.“

„Víte, nečekejte žádný luxus, ani velké pohodlí, žiju sám a musím žít tak, abych se o sebe dokázal postarat,“ řekl s úsměvem. „Dnes ještě nevíte, o čem mluvím, ale časem to určitě pochopíte.“

„Neomlouvejte se, pane učiteli, to já se musím omluvit, že jsem k vám vpadl bez ohlášení jako vetřelec a navíc v neděli.“

„Tak co potřebujete vědět?“

„Víte, já už od pátku přemýšlím, jaký byl, byl skutečně takový, jak jsme si ho představovali, jak si ho pamatujeme, jak o něm mluvíme, když se sejdeme jednou za čas se spolužáky?“

„Byl to kolega,“ řekl, „dobrý učitel, to jistě, ale do jisté míry uzavřený člověk, takže i můj soud o něm může být dosti povrchní. Zdál se být otevřený, přátelský, k nám svým kolegům, žákům i ostatním lidem, udělal toho spoustu pro povznesení života obce, když jsme sem do opuštěného a nově osídlovaného pohraničí přišli, ale málo mluvil o sobě, častěji a velmi zaníceně mluvil o svých láskách…“ Usmál se. „Pochopitelně mám na mysli jeho múzy. Byl to opravdu talentovaný učitel, osobitý řečník, muzikolog, historik, znalec a milovník literatury, probouzel lásku k hudbě a otevíral diletantům stránky knih, učil své žáky milovat divadlo a hlavně poezii. Kdoví, snad se v mládí sám chtěl stát básníkem, ale neměl dosti talentu, a proto věnoval všechny své síly svému recitačnímu kroužku.“ Nepřerušoval ho. „Byl to dobrý člověk, ale jistě měl i své temnější stránky, byl často malicherný, hašteřivý a ješitný. Někdy se mi zdálo, že prosazoval jednoduché pravdy, a citáty, kterých znal snad stovky, mu k tomu výtečně posloužily. Toužil po obdivu. Ale při tom všem jako by ho něco tížilo, ale nikdy o ničem takovém slova neřekl.“

„A vás, pane učiteli, vás opravdu nic nenapadá?“

„Nějaké temné tajemství z minulosti, snad…“ Zamyslel se. „Víte, většina z nás do pohraničí nepřišla dobrovolně, poslali nás sem, někdy dokonce za trest, a kolega Malý navíc nebyl obyčejný absolvent pedagogického ústavu, vystudoval filozofickou fakultu. Ale jak říkám, někteří přišli z trestu, anebo před něčím utíkali. A on si své tajemství, pokud nějaké měl, vzal do hrobu.“

„Tak vám děkuji.“ Chtěl se loučit.

„Já vás znám,“ řekl najednou starý učitel, „Pan inženýr Chára, dobrý duch našeho města, mi řekl, že pan kolega Malý byl důvěrníkem vašich prvních literárních pokusů, získal jste vavříny v literární soutěži, dokonce jste publikoval, vydal jste sbírku básní, sám ji mám v knihovně, ale potom jste se odmlčel.“

„To bylo dávno.“

„Proto jsem vám to všechno vypověděl, pan inženýr Chára o vás pokaždé tak hezky mluví, a já si pana inženýra moc vážím.“

„Jistě pro město a jeho okolí hodně znamená. Ale já už půjdu, pane učiteli, už vás nebudu zdržovat.“

„Promiňte, ani jsem vám nenabídl čaj.“

O nohu se mu otřelo trojbarevné májové kotě.

„Jak se jmenuje vaše kočka?“

„Nijak, je to kočka.“

„To nevadí.“ Na čaj neměl ani pomyšlení.

„Přeji vám v životě mnoho dobrého,“ řekl nakonec ve dveřích.

Tráva po krátkém dešti omamně voněla, stáhl přední okénka, ale z okrajů neopravované silnice se prášilo.

Chára chce, abych napsal laudatio pro starého pána, chce z něho mít mramorový pomník, vlastně to chtěli všichni, já ale nemůžu nic napsat, dokud nepoznám celou pravdu, jenomže pravda, kamarádi, pravda někdy bolí, má okovaná kopyta. Ale slíbil jsem to, a tak jsem otevřel dveře do minulosti, abych nahlédl do třinácté komnaty Pana Vajíčka. Napíšu, jak to bylo, zjistím celou pravdu. Ale smím to udělat? Mám právo pátrat v jeho minulosti, když nevím, co nebo kdo se v ní skrývá?

To je otázka.

3.

Minulost je Pandořina skřínka.

Proutěný kufr ležel tam, kde ho nechal, na podlaze v koutě, ale on zapochyboval, jestli ho má znovu otevřít, nebyl si jistý, co způsobí. Seděl u stolu pod rozsvícenou lampou a mohl si hodit korunou, neuměl se rozhodnout, a to přece uměl vždycky. Tak proč ne teď? Co teď? Ptal se. Zavolat Chárovi a říct, hele, já to vzdávám… Hledat až u dna kufru, hluboko v zapomenuté minulosti Pana Vajíčka? Nebo zavolat jeho bývalé manželce a nabídnout jí peníze za chybějící deník?

„Martine, jsi tady?“ Ozvalo se za dveřmi. Chára, byl to on.

„Jsem, pojď dál, jsi přece doma.“

„Nechci tě rušit, přišel jsem se jen zeptat, jak ti to jde. Jestli něco nepotřebuješ. Chybí ti něco?“

Kuráž. Ale to neřekl.

„Ještě mi hodně chybí. Zatím jsem prohlédl a přečetl některé listiny z kufru a dnes jsem mluvil s lidmi, kteří ho znali. A Ester mi obstarala slíbený dokument, text jeho bývalého žáka, který učí na univerzitě v Budějovicích.“

„To vypadá slibně.“

„Ani jsme si v pátek nepokecali. Jak se ti tady daří?“

„To víš, dělám, co se dá, máme volejbalové družstvo dorostenců a zakládáme oddíl stolního tenisu pro starší žáky. A snažíme se udržet ve městě loutkové divadlo, aspoň pro děti.“

„Ty jsi byl vždycky sportovní nadšenec,“ vzpomněl si.

„Byl jsi včera doma v Zálesí?“ Zeptal se Chára a dost ho tím zaskočil.

„Ne, nebyl.“

„Ale proč ne, nejezdíš tam rád?“

„Je to apendix světa, co bych tam hledal,“ řekl. „Nikoho tam už nemám, ani rodiče, kamarádi se odstěhovali, a já jsem tam najednou jako cizí.“

„To proto, že to tak sám chceš, odcizuješ se lidem. Nebyl jsi Trumpeťákovi na pohřbu,“ vyčetl mu. „Nepřijel si, já vím, bylo to uprostřed týdne, ale jsi vážně jediný, kdo si nedokázal udělat volno.“

„Nebyl, máš pravdu, ale přijel jsem do města o pár dní později a byl jsem na hřbitově.“ Nestihl jsem jeho pohřeb kvůli malicherné zakázce, vzpomněl si, kvůli důležitému klientovi, bohatému, panákovi, který mohl klidně den počkat a kterého jsem si mohl dovolit ztratit, kdyby nepočkal. „Hledal jsem jeho hrob, chtěl jsem tam postát, jak se to dělá, uctít jeho památku, položit květiny, ale pak jsem si na holém dřevěném kříži přečetl datum narození, stejný jako můj i tvůj, stejný jako nás všech, a představil jsem si jeho, Václava, jak tam dole, pod dvěma metry hlíny leží, tělo bez duše, zasypaný na věky věků a ztracený ve věčnosti, a nebyl to hezký zážitek. Najednou jsem se přistihl, že odcházím, nohy mne samy nesly ven ze hřbitova, přistihl jsem se, že utíkám, jako kdyby na mne Trumpeťák z hlubokosti hrobu volal, co jsem já, budeš i ty, a musel jsem silou vůle přinutit něco v sobě, něco ustrašeného a možná zbabělého, zastavit a vrátit se. Ty to asi nepochopíš…“ Zřekli jsme se dobrovolně útěchy ve jménu rozumu, a co z toho máme, žádnou naději na život po životě, vzpomněl si ještě. Triumf smrti, surové memento mori, co jsi ty, byl jsem i já, mu strašilo v hlavě. „Nikdy bych si nepomyslel, že se něco takového může stát. Nevím, jestli to právě ty pochopíš…“

„Myslíš, že já jsem z kamene, nebo že spím v rakvi, jak si někdy mezi sebou vykládáte, ha-ha, na našich třídních srazech?“

„Promiň.“

„Nic se neděje, zvykl jsem si. Tak já už půjdu, nebudu tě rušit. Nechceš večer zajít k nám?“

„Víš, já se raději projdu. Rozbolela mne hlava. Projdu se teď po městě a zkusím probudit nějaké zasuté vzpomínky. Jestli chceš, pojď aspoň na kus cesty se mnou, řekl, aby ho strohým odmítnutím neurazil.“

„Tak kam?“

„Třeba nahoru k Zámečku.“

Tady stál náš internát, pomyslel si potom, teď jsou tu ohořelé trosky, byl to barák pro dělníky z papundeklu, provizorní ubytovna pro zedníky, kteří stavěli nedalekou mlékárnu, ale z dočasnosti se stala málem věčnost. Nikdo mu o tom neřekl, ale možná to nikdo ze spolužáků neví, jenom Chára, a pro něho ten papundeklový baráček nebyl ničím důležitý.

„Vůbec jsem nevěděl, že tady hořelo.“

„Myslel jsem, že to víš.“ Zahrada byla zpustlá, branka vyvrácená. „Domov mládeže přestěhovali dolů do města a v prázdných objektech přespávali feťáci. Věřil bys tomu, i tady máme feťáky, to je pokrok.“ Vešli do zahrady a v něm se probudily vzpomínky, vlastně jedna pozapomenutá vzpomínka na Trumpeťáka. Vystrčili jsme ho jednou večer ven, protože nás jeho vytrubování rušilo při mariáši, a on neprotestoval, šel, v kožené bundě a s dlouhou šálou omotanou kolem krku troubil na ulici Vzpomínku na Herkulovy lázně, svoji romanci pro křídlovku, vzpomněl si, a já jsem položil karty a do Jonášova notýsku na anglická slovíčka a fráze, nic jiného právě nebylo po ruce, jsem si zapsal: Vlasatí cápkové neví proč dospělý holčičky překvapením ztuhly, na náves dneska přijel kolotoč, vlasatí cápkové zakrývají uhry. Nás se to netýká, když blondýna ze střelnice má právě dneska velkou chuť na panice a Franta od kliky, co kolotočem točí, má hezky modře modrovatý oči. Naše romantika už není na křídlovku, prej je to škola, ale asi ne, neplácnu kapelníkovi na bledé čelo stovku, a on mi přece romanci zahraje. Byl konec zimy a z noční oblohy se sypal sníh a studené sněhové vločky ho pomalu zasypávaly… Jako pomník. „Martine, haló Martine, jsi tady? Zapomněl jsem se tě zeptat, co ti řekla manžela Pana Vajíčka,“ vyrušil ho Chára.

„Nic důležitého.“

„Tak už máš všechno, co jsi chtěl?“

„Musím ještě pátrat.“

Když se Chárou rozloučili, vydal se Dlouhou ulicí k náměstí. Do hotelu Slovan se mu nechtělo, do čínské restaurace tuplem ne, možná do vinárny, ale ta už v hotelu Sport dávno není, noční život se teď žije v počítačové kavárně, v herně nebo v nevěstinci, cizinec má na vybranou. Nebo přece jen hotel Slovan? Ne, ne, tam ne, tam se mu vážně nechtělo.

Chodil po městě a hledal stará známá místa, některá se změnila, některá ne. Dole u řeky stojí ještě stará zeď, asi část bývalých hradeb, kterou nájezdníci, dobyvatelé nebo budovatelé světlých zítřků zapomněli strhnout, a někdo k ní později přistavěl kus domu, nebo stodolu, ze které se časem stal obytný dům, který po čase zchátral, a stalo se z něho skladiště. Právě na tuhle zeď napsal půlmetrovými písmeny, vlastně namaloval malířskou štětkou namočenou do vápna: Milevo, miluji tě! Prosím vás, pusťte Milevu ven! Naproti vysokým oknům vily jejích rodičů na druhé straně řeky. Měl dostat dvojku z chování, ale z průšvihu ho dostal Pan Vajíčko. Hochu zlatý, neboj se, já ti dobře rozumím, vždyť já jsem také miloval a moje vyvolená byla krásná jako ta tvoje, jako Venuše miloská, ale jako by se mu vysmíval, a ovšemže i já jsem měl tenkrát tělo jako Apollo belvedérský, jako by se poškleboval sobě. Pane Vajíčko, vy, vážně, těžko uvěřit.

Ve večerce na náměstí si koupil dvě housky, salám a sýr a mléko v krabici. Kávu si uvařím v kávovaru, pro dnešek to musí stačit a zítra si spravím chuť v Budějovicích v hotelu Zvon.

Po jídle a po kávě, která mu nechutnala, znovu otevřel starý kufr, teď už věděl, že nahlíží do Pandořiny skříňky.

Bral do rukou zažloutlé dopisy, úřední i soukromé. Vyhovujeme vaší žádosti a umisťujeme vás na obecní školu v Malontech, okres Kaplice, jako učitele s aprobací česky jazyk a dějepis… Milý, Jene, respektujeme tvé přání odjet do zapadlého pohraničí a tam jako kdysi národní buditelé vzdělávat dítky našeho národa, ale věz, že je to nám, mně i otci, upřímně líto, že jsi opustil krásné místo u nás doma, kde by tě čekala lepší budoucnost, kde bys více mohl lépe rozvinout svůj talent… Takže do pohraničí nepřišel z trestu. Bral do rukou staré platové výměry, pokroucené školní fotografie, na kterých Pan Vajíčko, mladší a štíhlejší, pózoval se svými žáky, jednotlivé listy papíru, popsané jeho úhledným rukopisem, poznámky k hodinám českého jazyka a literatury… Měl pocit, že se přehrabuje v cizím prádelníku.

Ale to není nic nového, den co den šťourá v cizích životech.

A tohle! Zlaté paprsky tvých očí se lámou na vlnách, tančím sám s malou vílou po stěnách. Večer se protáhl a stíny zevšedněly, chtěl bych tě milovat – a nemohu, tvoje rty uletěly. Řeka má boky bílé jako žena, hledám tě a ty jsi v noci utopená a noc, v níž jsem tě bral do dlaní, je plná stínů, slov a sténání. V řece jsou vlny oblé jako prsy a mám jich plné oči, plné hrsti, studené vody, kterou nabral čas, která je všude kolem, která je i v nás. Říká se, že řeka odnese mou lásku… To vlny odnáší v náruči hrst oblázků. Pan Vajíčko si schoval jeho báseň, uchránil ji, zatímco on si myslel, že ji Jakubec roztrhal nebo spálil jako pornografickou, jako škvár, který kazí dospívající mládež.

A proč, k čemu vám to bylo, Pane Vajíčko?

Další dopis nebyl pro Pana Vajíčka, byl od Pana Vajíčka neznámému muži, jehož jméno v adrese mu nic neříkalo. Dewetter. Obálka se nezachovala celá, byla roztržená a adresa nebyla úplná.

Milý příteli, psal Pan Vajíčko, nejsem si jist, zda tě tak ještě mohu oslovit, ale jiné, ani vhodnější oslovení neznám, snad bývalý příteli, ale to by bylo vskutku příliš kruté, protože na našem přátelství ses neprovinil ty, nýbrž já, psal Pan Vajíčko. Bylo to jeho písmo, trochu roztřesené, ale bylo to známé úhledné písmo, kterým jim psal červeným inkoustem připomínky do slohových prací. Vzpomněl si, že jim často říkával, pište úhledně, studenti, v rozháranosti písma se jeví rozháranost duše. Dopis nebyl doručen, vrátil se zpět Panu Vajíčkovi, na potrhané obálce bylo razítko Adresát neznámý! A na druhé straně poznámka napsaná tím známým úhledným písmem. Je člověk omylem boha nebo bůh omylem člověka?

Bylo dávno po půlnoci, když vracel dávno utržené víko na starou proutěnou truhlu. Hledal odpověď na naléhavou otázku, kdo byl a jaký byl, a našel spoustu otázek. I tu nejdůležitější.

A kdo jsem já, abych otvíral pohřbenou minulost?

Číst dál? Klikni.