Antonín Pelíšek
Jihočeský spisovatel Jiří Bigas vydal knihu povídek z prostředí bývalých Sudet. Pojmenoval ji Vrahovice 119.
Rozlehlé náměstí s oprýskanými domy. Na hranici je to tři kilomery, jinak kraj bez života. Kus za posledním stavením stojí při silnici pomník s nápisem: Zde tragicky zahynul pohraničník Dušan Dunajčík. Život v rodném Horním Dvořišti na Českokrumlovsku popsal dnes čtyřiapadesátiletý novinář a publicista Jiří Bigas poprvé přesně před dvaceti lety. Tehdy poetickým vyprávěním z pohledu kluka, kterého zajímají hlavně ryby. Úhel pohledu se dnes posunul.
„Dům číslo 119 je moje rodiště. Název Vrahovice je symbolický. Nepsal jsem obecní kroniku,“ říká autor, který se jako novinář setkal s papežem Janem Pavlem II. či americkými prezidenty Reganem a Bushem.
Pohraničníci, funkcionáři, sedláci i obyčejní dělníci. I taková zastavení jen podtrhují pocit, že Bigasovu cestu stále lemují vesnice a osady v bývalých Sudetech, jež potkaly podivné osudy. Hořká je povídka o starém jednonohém Němci Hannesovi. Přežil boje u Stalingradu, kam se nedobrovolně dostal, aby po více než padesáti letech klesl pod ranami pěstí několika místních opilců.
Bigas nepopírá, že jeho kniha je určitým účtováním s minulostí. „Josef ze stodevatenácky, který po Stalinově smrti vystoupil z družstva, je můj otec. Teď cítím nostalgii k uplývajícímu času. A smutek nad neustálým úpadkem Vrahovic. Stále mizí domy, cesty, zmizely i kašny s tekoucí vodou,“ zamýšlí se spisovatel.
Vyhnání je noční můra Podobnou ránu cítí i z etapy odsunu německy mluvících obyvatel z krajiny sousedící s Rakouskem. „Každému, kdo s tím má problémy, říkám: Představte si, že váš otec, praděd, zkrátka předek, postavili dům, vy v něm žijete a najednou vás někdo vyžene s jedním kufrem. Není to jen o majetku, ale o ztrátě identity. A pro lidi, jako jsem já, i paradox. Kdyby se to nestalo, nebyl bych tu,“ uzavírá Jiří Bigas.
Sedmička, regionální mutace - České Budějovice, 18. 3. 2010