Když jsem psal svůj životopis pro prezidenta Václava Havla, napsal jsem ho jako báseň, a tu báseň začal veršem: Narodil jsem se v roce, který zatím nebyl významný ničím. Nebyla to tak úplně pravda.
Narodil jsem se v roce, kdy Nikita Chruščov zaskočil všechny soudruhy kritikou Stalinova kultu osobnosti. Zdálo se, že po ruském mrazu přichází obleva.
Dva roky před tím, po smrti Josifa Stalina a Klementa Gottwalda, vystoupili moji rodiče z jednotného zemědělského družstva a začali zase samostatně hospodařit.
Nad hlavami nám létaly první sputniky, a když mi bylo pět let, obletěl v kosmické kapsli Zeměkouli i Jurij Gagarin. Rádio hlásilo, že pod rudou hvězdou se pokroku daří. Do vsi vedly jen prašné cesty, na návsi a v ulicích svítilo jen pár chabých svítidel, které tmu spíše ředily, než prosvěcovaly, vodovod vedl jen do kravínů a stájí jednotného zemědělského družstva. Pro vodu do domácnosti se chodilo ke kamenným kašnám s přírodní ledovou vodou.
Narodil jsem se doma, ve velkém kamenném domě s číslem 119. Dům, stejně jako všechny ostatní domy ve vsi postavili lidé, kteří tu době mého příchopdu na svět už celé jedno desetiletí nežili. Československo demokratického prezidenta Edvarda Beneše, je vyhnalo po druhé světové válce do Rakouska, jen s kufry a ranci na zádech. Ale o tom možná později.
Na velkém žulovém pomníku před naším domem zářila noc co noc do tmy rudá hvězda, stejně jako na Spasské věži Kremlu. Byla z plechu a skla a bylo v ní šest žárovek. Elektrický proud byl levný, a když šlo o propagandu, režim penězi nešetřil.
Hostinský pan Holínka ze sousedního domu mi jednou řekl, že před hvězdou tam byl žulový hákenkrajc, tedy hákový kříž, a ten hákenkrajc jsem já osobně urazil palicí, když jsem tady vzal tuhle hospodu, řekl. Až mnohem později jsem zjistil, že pomník postavili lidé, kteří postavili i domy ve vsi, na památku svých sousedů padlých v první světové válce. Pomník si později přivlastnili nacisté, místo prostého kříže naistalovali hákový, a ještě později komunisté.
Večer před spaním jsem se díval na tu zářivou hvězdu, Večerníček v televizi ještě nevysílali, a my jsme stejně televizi neměli. Jen rádio a v něm vyprávěl pohádky Hajaja pan Vlastimil Brodský. Po třech desetiletích jsem se ním setkal v budově ústředního výboru Komunistické strany Československa, ale o tom určitě až později.
Mohl jsem se přitom dívat na sochu sv. Jana Nepomuckého, která stála ve stínu stoleté lípy naproti našemu domu, jen přes cestu od žulového pomníku, kdyby ji někdo po únorovém vítězství pracujícího lidu nesvalil z podstavce a Johánka i balustrádu, která ho obklopovala, nerozmlátil palicí. Doufám, že to nebyl přátelský hostinský pan Holínka. Kusy rozbité sochy dodnes leží u východní strany kostela.
Když mi byly čtyři roky, vyhlásil prezident Antonín Novotný, že socialismus v naší zemi zvítězil. Parlament přijal socialistickou ústavu. Nikdo z lidí, které jsem znal, to nepovažoval za zvlášť významné. To se mýlili!
Brzy se ukázalo, že důležité není, kdy zasít, kdy sklidit, ale jaké procento zemědělské půdy je nacionalizováno. A soukromě hospodařící rolníci statistiku kazili. Přišla nová vlna přemlouvání a útisku.
K nám domů začal chodit policajt a odváděl rodiče na národní výbor, dnes obecní úřad Tam je komise uvědomělých soudruhů přemlouvala ke vstupu do družstva. Byl jsem malý na to, abych viděl z okna, proto jsem si pokaždé přitáhl k oknu židli, vylezl si na ni a pozoroval ten smutný akt státní šikany. A aby ten odporný skutek získal slavnostní ráz něčeho velkolepého a pokrokového, z amplionů místního rozhlasu k tomu vyřvávala vlezlá agitační píseň s textem Pavla Kohouta Zítra se bude tančit všude.
Soudruzi, my všichni se dosyta najíme ze společného hrnce, a ten hrnec bude pořád plný, agitovali místní soudruzi i soudruzi z okresu. Viděl jsem to jako pohádku Hrnečku vař. Ale řekněte, kdo by chtěl pořád jen kaši, ke snídani, obědu i k večeři, a ještě nemaštěnou, neslazenou a bez skořice? A navíc hrozilo, že nám tahle kaše zaplaví domy, náves i ulice. Celý svět.
Někteří společnou kaši nechtěli, ale hlavní agitátor říkal: Kdo nejde s námi, jde proti nám! Říkal to zle, šel z něj strach. Někteří, kdo kaši ze společného hrnce nechtěli, se odstěhovali. Odstěhoval se pan Štroser: u nich doma měli za okny na teplé straně domu sklenice s hruškovým kompotem, odstěhoval se pan Herman, který si uměl vyrobit bič a naučil mne práskat – tím bičem. My jsme zůstali doma. Rodičům se jinam nechtělo, měli své malé pětihektarové hospodářství, pole a louky, a věřili, že jim zůstane. A ani já jsem nikam nechtěl, líbilo se mi tam, kde jsem už byl.
Po výhrůžce, že můj starší bratr, který právě končil devítiletku, půjde povinně do hornického učiliště v Ostravě, na opačný konec republiky, to moji rodiče vzdali. Podepsali. Dali pole, louky, krávy do družstva, ale práce na poli už je netěšila. V budovatelských filmech z padesátých let si družstevnice při práci zpívají, to jsem nikdy neslyšel. Moje matka si při práci zpívala, dokud jsme měli vlastní hospodářství. Potom už ne.
Radost se vytratila.
Naše ves byla stará a na několika místech se rozpadala. Ve středověku to bylo městečko na významné evropské komunikaci z jihu, možná až od Středozemního moře, přes Linec do Rožmberka nad Vltavou a dál na Český Krumlov a ku Praze. Ještě za Rakouska a v době První republiky to byl městys.
Městys měl vlastní pivovar a elektrárnu, ale pivovar už pivo nevařil a elektrárna se rozpadla. Bylo tam velké nádraží, jakému se nemohla rovnat žádná stanice až do Českých Budějovic. Poblíž vedla koněspřežná železnice z Lince do Českých Budějovic, ale i ta se v lesích a mezi loukami a poli dávno rozpadala. Nahradila ji železnice, kterou se dalo cestovat jen jedním směrem, na sever do vnitrozemí, na jihu bylo Rakousko a tam se nesmělo.
Měli jsme bohatě vybavenou školu s fyzikálním, chemickým a zeměpisným kabinetem, obrovskou sbírkou minerálů a vycpanými zvířaty, za kterou by se nemuselo stydět ani větší město. Podnět k její výstavbě dal prezident Tomáš G. Masaryk, aby posílil živel v německy mluvícím pohraničí. Prezident tu vystoupil z vlaku na své cestě z USA do samostatné Československé republiky.
Po mnoha letech napíšu glosu nazvanou Tady by měla být pamětní deska, pošlu ji do časopisu Tvorba – a budu mít průšvih.
Některé domy nebyly obydlené, některým se propadly střechy, okna byla dávno rozbitá, dveře vyvrácené. Z pobořených zdí rostly kopřivy a černý bez. To mi nepřipadalo zvláštní. Tehdy jsem si myslel, že každý dům má tři stádia existence jako člověk, narodí se, žije, zemře, dům se postaví, bydlí se v něm, chátrá a musí se zbourat. Chátrajícím domům jsme říkali bouračky, vypadaly tajemně a dalo se v nich zažít hodně dobrodružství, pro klukovské války to byl vhodný prostor.
Skoro všechny domy ve vsi byly kdysi bohaté statky s jedním patrem a širokým průjezdem, kterým se vjíždělo do dvora, vysoké a pevné jako hrady, vystavěné jakoby na věky, na konci každé ze tří ulic stály malé přízemní domky. Kdo v nich bydlel původně, zaměstnanci pivovaru, železnice… Nevím. Paměť se vytratila i lidmi, kteří museli odejít. Zdi domů byly z kamene a byly i víc než metr tlusté, v zimě se daly některé místnosti obtížně vytopit, pokud se v nich netopilo denně, ale v horkém létě v nich bylo příjemně. Bylo jasné, že chudáci je nestavěli. O tom, že tahle zapadlá díra v česko-rakouském pohraničí byla kdysi prosperujícím místem, ale nikdo nemluvil. Jenomže dříve tu bylo šest hostinců a čtyři obchody se smíšeným zbožím, a byli tu dva pekaři, dva řezníci, truhlář, kovář, holič, kolář a taky dva krejčí. A teď…
Naneštěstí se po únoru 1948 ocitla na hranic míru a socialismu, ne, nikam se nepřestěhovala, jenom v Československu uchvátili moc komunisté. A šlus.
Žili jsme v hraničním pásmu, za cedulemi Vstup zakázán! Zatímco vnitrozemí žilo v míru, my jsme byli ve válečné zóně, po vsi chodili pohraničníci se psy a nabitými samopaly, správně samočinnými puškami vzor 58, v polích za domy a zahradami se občas střílelo. Do Rakouska jsme to měli blíž než do nejbližšího městečka s obchody a ordinacemi lékařů, ale cesta tam nebyla možná.
My jsme žili na náměstí, ve velkém kamenné domě, kde před námi byla stanice německých polních četníků. Půda byla ručně foukaných láhví od alkoholu, za trámem jsme našli obraz Adolfa Hitlera pečlivě zabalený do celty, a noviny Das Reich. Z řečí pana Holínky jsem věděl, že my, co jsme tady teď, tady nejsme odjakživa. Před námi v našich domech žili jiní lidé, Němci, a ti museli po prohrané válce odejít za hranice. Naše vesnice se rozpadala a zmenšovala, protože se bouraly vybydlené domy, ale obecní rozhlas byl plný optimismu. Teď, když máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela… Vyhrával.
Družstevníci nevypadali šťastně. Moji rodiče odevzdali majetek potřebný k hospodaření družstvu, ale už v něm nezůstali. Otec pracoval v kamenolomu a matka v lese. A z našeho velkého domu jsme museli odejít. Naštěstí jsme se nestěhovali daleko, vystěhovali nás do vedlejšího domu. Byl jediný prázdný a obyvatelný.