Tedy něco jde, a něco nejde. Co se daří, je prázdné žvanění a plivance na ty druhé na sociálních sítích. Když se k tomu nachomýtne kamera některé z českých televizí, tím lépe a více. Co se nedaří, je společnost, která lidem zaručuje důstojný život, právní stát, který měří všem stejně a stále stejně, nikoli podle momentální úvahy nějakého funkcionáře.
Demokracii zatím máme, myslím svobodné volby a z nich vzešlé orgány, ale máme ji slabou, a sice užvaněnou, ale takovou, která ale občanům nic nevysvětluje, zaštiťuje se frázemi, Evropskou unií, takže voliči mají občas oprávněný pocit, že s nám vládne z Bruselu, což není pravda, jenom náš předseda vlády a jeho ministři jsou (až na výjimky) tak bezbarví, bez nápadu a bez invence, že vypadají jako údržbáři. Těmi ale nejsou, údržbáři jsou v jiné platové třídě. Troufám si říci, že vzhledem k výkonům by v takové měla být celá vláda, parlament jakbysmet, a jako obyvatel Prahy musím říct, že i primátor s vedením města.
Máme i volný trh, ten bohužel skomírá a apokalyptické předpovědi některých ekonomů říkají, že u nás bude skomírat i dalších 30 let. V takovém případě si dovolím konkurovat slepému mládenci a bábě Vanze: Pokud bude skomírat dalších třicet let, bude skomírat i dalších 100 let, a možná už se nevzchopí nikdy.
Lidé mají pocit, že to tak nějak nefunguje nikde, na vládní úrovní, v kraji, ani v obci, a začínají stále víc žít ve vlastní bublině – jako za Husáka. Navíc se stále víc rozevírají pomyslné nůžky, což znamená, že některé regiony jsou na tom tak bídně, že se některým lidem zdá, že za komunismu bylo líp. To je tedy fujtajbl. A nebylo, jenom život byl jednodušší a v televizi a v internetu méně špatných zpráv.
Žurnalistika degradovala na prostoduché: Na FB psali, máte k tomu nějaký komentář? Anebo: Stanjura říkal, co tomu říkáte vy, paní Schillerová, pane Okamuro… No, co by říkali, že to Stanjura dělá blbě. Netvrdím, že ne. Tvrdím, že tohle fakt novinařina není.
Na začátku devadesátých let jsme se nadechli, vypadalo to slibně, vousatí ekonomové řešili s obyvateli zásadní otázku: Kdy dohoníme v životní úrovni Rakousko a kdy Německo? Nestalo se tak. A zřejmě už nestane.
Životní úroveň nejsou jen platy a jednou ročně cesta do Bibione. Je to řád, pravidla, která dodržujeme všichni. Nebo aspoň většina. Znamená to, že si neuklidíme jen doma, ale i před vlastním prahem a že nám bude záležet na tom, jak žijeme my, i na tom, jak žijí lidé kolem nás.
U nás to pořád nejde. A prý za tím jsou objektivní potíže. Už zase!